Některým občanům však vadí jejich hlučný projev
V roce 2012 bylo poprvé na Děčínsku zaznamenáno hnízdění havrana polního, a to na již skáceném topolu v ulici Františka Nohy poblíže pošty. Jeho hnízdění okamžitě vyvolalo protichůdné postoje obyvatel nejbližších budov a topol byl možná právě proto na jaře následujícího roku skácen. Havrani se následně přestěhovali do parku za restaurací Krym a postavili místo původních sedmi obsazených hnízd přibližně osmnáct. Poté obsadili i buk u muzea, kde v roce 2015 bylo hnízd sedm. V loňském roce to bylo již téměř dvacet hnízd a obsadili i další stromy. To samozřejmě vyvolává u určité skupiny lidí negativní reakce, které jsou dány hlavně hlučností těchto ptáků v době hnízdění. Emotivní podtext jejich nepříznivého hodnocení je podmíněn mírně pomýlenou představou havrana jakožto ptáka
vyklovávajícího oči oběšence na šibenici, jeho černou barvou symbolizující smrt, občasnými šarvátkami a hašteřením havranů bojujících o místo pro hnízdo nebo o potravu apod., někdy přímo v okolí jejich kolonií. Dalším šířícím se mýtem je představa o jejich přemnožení a dále i o tom, že za vše mohou ochranáři, kteří jim vyvěšují budky (ty jsou ovšem vyvěšovány pro kavky).
Pro správné pochopení podstaty problému je nutno vysvětlit několik zásadních faktů o vztazích havranů a jejich prostředí, o jejich potravě a do jisté míry i chování, čili jejich bionomii.
Havran polní patří mezi pěvce (čeleď krkavcovití). Jeho nejbližšími našimi příbuznými jsou vrána obecná, kavka obecná, krkavec velký, straka obecná, sojka obecná a ořešník kropenatý.
Rozpětí jeho křídel činí 100 - 110 cm. Samec je větší. Peří dospělých ptáků má výrazný modrý kovový lesk. Od podobné vrány se liší vizuálně přítomností dlouhých pérek okolo nohou tvořících tzv. kalhotky a tenčím delším zobákem přizpůsobeným k vnikání do půdy. Zobák dospělých je olysalý a nápadná je bílá kůže okolo jeho kořenu. Havran je vynikající letec. Snadno plachtí v termice a na podzim se obvykle vydává na tah. Všichni krkavcovití ptáci vynikají vysokou inteligencí, která převyšuje inteligenci papoušků. Relativně nejhloupější je ořešník. U krkavce je prokázáno rozlišování čísel do sedmičky, což mnohdy dělá problém i některým dospělým lidem.
Havran je původně ptákem, který osídloval před rozvojem člověka rozsáhlé stepi (čili bezlesou krajinu) východní Evropy, či spíše hnízdil na okrajích stepí, kde se již objevují jednotlivé stromy a jejich skupiny a tvoří se tedy tzv. lesostep. Do střední, západní a jižní Evropy jakož i na sever Ruska a do Pobaltí nastalo jeho šíření v důsledku činnosti člověka a jeho přizpůsobování si krajiny svým cílům - tedy jejímu postupnému odlesňování. Toto nastalo již v době bronzové, asi před čtyřmi tisící lety, kdy se člověk - lovec postupně měnil v člověka - zemědělce. Takto se do Evropy dostaly i jiné druhy živočichů a rostlin, které dnes považujeme za domácí. Havran je tedy ptákem krajin zejména nížinných, otevřených, s občasnou vyšší zelení.
V Čechách byl jeho výskyt vždy vázán zejména na Polabskou nížinu, která jeho původní areál velmi připomíná. Zde hnízdil zejména ve větších remízech s vysokými stromy nebo v zámeckých parcích. Naše nejpočetnější hnízdiště je v zámeckém parku ve Veltrusích u Prahy. Je zde více jak 150 let a v dobách jeho maximální velikosti zde byly tisíce hnízd a bylo docela slušnou atrakcí, tedy alespoň pro ornitology.
Původ hnízdění v koloniích je opět dán zřejmě genetickou fixací na původní typ areálu - tedy malé skupiny stromů na okrajích stepí, kde byla zcela jednoduše nouze o místo k hnízdění a havrani se zde o něj prostě museli podělit.
S přeměnami krajiny v polovině minulého století, s intenzifikací našeho socialistického zemědělství, tedy s mýcením remízů a liniové zeleně v rámci zcelování pozemků a odvodňování krajiny a také jako důsledek sypání pesticidů důležitých pro výrobu tehdejších zdravých potravin do krajiny, nastala v životě českých havranů změna. Tyto lidské činnosti neunesli a paradoxně se více začali stahovat do okolí měst a nakonec i do jejich center. Zde poměrně dobře prosperují dodnes i přes občasné snahy hasičů a stromolezců donucených ke shazování hnízd, pokud možno i s mláďaty nebo alespoň s vejci.
Havran se tak v průběhu několika málo desetiletí začal stávat druhem víceméně synatropním, tedy přímo vázaným na člověka, který jej ovšem většinou nenávidí. Důvod této vazby je zcela prostý. Ptáci nacházejí v blízkosti člověka velmi dobrou příležitost k obživě, která je dána chovem domácího zvířectva, a zejména lidským plýtváním potravinami. Obdobný proces je znám například u straky a částečně i u kavky (zde však navíc spolupůsobí to, že kavka je původně druh hnízdící na skalách a dutých stromech a v podstřeší budov nalézala dostatek příležitostí pro hnízdění) a v poslední době i u prasete divokého. V malých městech jako je Rumburk však lze pozorovat, že havrani vylétají i daleko za město a živí se zcela přirozeně.
V jejich potravě zcela zřetelně dominuje ze dvou třetin složka rostlinná, ve zbylé třetině pak převažuje hmyz a drobní obratlovci. Z vlastních pozorování mohu potvrdit, že havrani velmi obratně loví hraboše polní, tedy druh hlodavce, který nám ujídá ze společného talíře zrní, lidé si s ním často nevědí rady a mnohé ženy nerozlišující jej od myši domácí při jeho spatření někdy výrazně piští.
Pokud není v dosahu hnízdiště pole s vysázenou kukuřicí nebo obilím, pak jasně převažuje v jídelníčku havranů potrava složená z hmyzu a drobných obratlovců, tedy zejména zmíněných hrabošů. Občas havrani nepohrdnou mrtvými většími živočichy, což jim vyneslo další část jejich špatné pověsti. Nekrofagie, jak je označováno pojídání mrtvol, je však v přírodě jevem obecným a člověk jej provádí běžně také - v podstatě každý den, pokud není vegetarián.
Vybírání vajec jiných ptáků havrany je velmi řídké. V blízkosti lidských sídlišť a v nich tvoří značnou část potravy potravinové odpadky, hlavně z jimi přetékajících popelnic. Z uvedeného vyplývá, že havrani jsou v podstatě užiteční ptáci plnící také roli zdravotní policie a jejich základním prohřeškem proti lidem je hlučnost na hnízdištích. Ale i někteří lidé dovedou být při svém bydlení velmi hluční.
Právě proto byl a je havran pronásledován. Díky tomu se také dostal v České republice do Červeného seznamu ohrožených živočichů jakožto druh zranitelný.
Havrani se na hnízdištích zdržují pouze od konce února do počátku června (tj. asi čtvrtinu roku), kdy se společně s vyvedenými mláďaty vydávají na potulky, a pak dokonce na tah do západní Evropy, aby na jejich místo přiletěli otužilejší drsnější ptáci ze stejně drsného Ruska, Běloruska a Pobaltí. Po většinu zbylé části roku se havrani slétávají na společná nocoviště, která jsou vesměs tradiční.
Je zajímavostí, že (nadneseně) téměř symbiotickým druhem havrana je kavka obecná a je možná jednou se spolupůsobících příčin, proč se havrani právě v Rumburku zahnízdili.
Početnost havrana polního v rámci republiky neustále klesá. Jak již bylo napsáno, na Děčínsku nejsou jiné záznamy o jeho hnízdění, než je ten současný v Rumburku. I když počty havranů zde v současnosti stoupají, rozhodně není přemnožen. To jen oko člověka nedohlédne dále, než je obzor a není ochoten vyhledat si v knihovně či moderně na internetu základní údaje o tomto druhu, než vytáhne ze skříně vzduchovku nebo si jde ztěžovat na městský úřad. Nejbližší česká kolonie je totiž až v Lovosicích a její početnost klesá. Nejbližší hnízdiště v okolí však leží v centru Žitavy, a tak lze předpokládat, že tato rumburská je její dceřinou. V každém případě se jedná o záležitost alespoň z ornitologického a ochranářského pohledu vzácnou. Již proto, že stejně tak, jako se havrani v Rumburku najednou a bez nám zjevných příčin usídlili, tak mohou i náhle zmizet, protože i to patří k základním projevům hnízdění v koloniích relativně malých, ke kterým tato rumburská patří.
Nečiním si příliš velké naděje, že tento článek vyvolal příznivý ohlas u organizátorů přírodních pořádků a zabránil jistým snahám o likvidaci kolonie a že střelci odloží své zbraně. Také jsem na pochybách, že příslušní pracovníci ochrany přírody z nadřízených i nenadřízených orgánů sídlících v krajském městě ustojí tlak rozčílených obyvatel okolních domů a nenapíší například souhlas s vykácením hnízdních stromů. Jsem si však po téměř čtyřiceti letech výzkumu krkavcovitých pěvců jist, že pokud se havranům zde z nějakých příčin líbí, pak se odstěhují pouze o kousek dál. V lepším případě hned za hranice do Německa, kde najdou vyšší stupeň ochrany a porozumění, stejně jako více potravy na jejich obdělaných polích, nebo alespoň nebudou muset létat tak daleko, protože hlavně tam stejně létají. Ani v tom se od lidí moc neliší. Celá akce tedy bude zbytečná a bude leda možná vítanou složkou večerních zpráv jisté soukromé televizní stanice před příspěvkem o nově narozeném mláďátku v ZOO Praha. Pokusil jsem se pouze vysvětlit, že za většinou podobných trampot si stojí člověk sám svou sebestředností a pominutým vědomím, že je tu tento svět jen pro něj. Z těchto důvodů někdy příště o rumburských kavkách.
Vít Friml, Pavla Mlejnková OŽP Rumburk