S Josefem Poláčkem, výborným grafikem a umělcem, jsem se seznámila před pětačtyřiceti lety. Mně bylo dvacet let a začala jsem pracovat v n. p. Velveta Varnsdorf v propagaci. Josífek se tam již „zabydlel“ se svými skvěle graficky vyvedenými nástěnkami, objekty, propagací výrobků a plakáty pro zlepšení image podniku. Nebyla to politicky příliš příznivá doba, ale my jsme se i tak dobře bavili a kromě dvou spolupracovníků jsme byli dobrá parta. Díky Pepovi jsem se naučila písmomalířství, díky němu jsem začala výtvarničit. Za rok nám, mně a mému manželovi, byli s Jitkou, jeho budoucí ženou, na svatbě, která se konala v Praze na Staroměstské radnici a kterou mi pomohl naplánovat včetně návštěvy v Národním divadle večer před obřadem. S Jitkou měli svatbu měsíc po nás a rovněž v Praze v téže radnici.
Josífek byl velice činorodý. Kromě černobílé grafiky, malování různými technikami a psaní svých bohatých vzpomínek na význačné umělce, se kterými se setkal, pořádal spousty výstav, vedl skupinu výtvarníků pod názvem „Gram“, obesílal soutěže, díky již zemřelé paní Heleně Menšíkové a rumburskému starostovi, tehdy senátorovi Jaroslavu Sykáčkovi, měl výstavu v Senátu, vystavoval portréty herců ve Vinohradském divadle, čile si dopisoval s mnoha přáteli a každým rokem jim rozesílal své „Bonbóny přátelům nejmilejším“. Ve varnsdorfském divadle pořádal setkání a besedy s umělci a herci. Je to jen slabý výčet všech aktivit, které po svůj život vykonal. Velkou zásluhu na tom, aby v klidu výtvarničil a cele se věnoval svým aktivitám, měla jeho láskyplná žena Jitka, která ho celá léta podporovala a pečovala o jeho pohodlí.
Milý Josífku, za vše, čím jsi mě v mém životě obohatil, Ti posílám tam „nahoru“ velký dík. A myslím, že nás bude víc...
Zdena Ondrušová