Demolice budovy, v níž téměř čtyřicet let sídlilo a fungovalo kino Marx a po dalších skoro dvacet let bez jakéhokoli využití už jen chátrala, je definitivní odpovědí na obligátní nerudovskou otázku „co s ním?“. Osud bývalého kina je zpečetěn. Z povrchu zemského navždy zmizí další z objektů, který byl spjat s architektonickou historií města. V tomto případě sice neměl památkovou ochranu jako tzv. Anglický dům (ale ani ta mu ostatně nebyla nic platná, musel ustoupit plevelem zarostlému rumišti), ale konec má stejně smutný.
Otázkou je, zda k takovému radikálnímu způsobu řešení muselo dojít. Proč město Rumburk, respektive jeho penězi daňových poplatníků placení zástupci, dopustilo devastaci objektu v jeho vlastnictví do té míry, že demolice je finančně výhodnější než revitalizace? V této souvislosti nelze nepřipomenout možná sisyfovskou snahu o záchranu zámku v Lipové, jenž je ve srovnání s kinem Marx ruinou, jako bájný Fénix povstal z popela zámek ve Šluknově, na jehož obnovu po ničivém požáru by málokdo vsadil, demolici se vyhnul i varnsdorfský Hrádek. V Rumburku asi vůle k zachování historického rázu města chybí. Svědčí o tom křiklavé případy demolicí z posledních let. Zatímco jinde se snaží o záchranu a další využití zmiňovaných i jiných objektů, v Rumburku se historické objekty bourají, kácejí stoleté stromy apod. Světlou výjimkou je snaha soukromého vlastníka o rekonstrukci restaurace Venuše.
Při popisu způsobu demolice bývalého kina Marx, uveřejněného v RN 21/2016, se nabízejí pochybnosti o tom, že objekt byl v tak zuboženém stavu, aby jeho demolice byla nutná. Z postupu rumburského stavebního odboru nabývám dojmu, že by zřejmě neváhal vydat demoliční výměr třeba na chrám sv. Víta, pokud by mu to někdo zdůvodnil obavami o zdraví a životy obyvatel. Podivení také vzbuzuje postoj Spolku přátel Rumburku, který ani nenaznačil, aspoň to nikde neprezentoval, zájem o osud této budovy. Ale do soutěže Zmizelý Rumburk přibude další objekt, který budou připomínat již jen dobové fotografie. Těšínská jablíčka slibů využití demolicí uvolněného prostoru jsou jen slabou náplastí na další jizvu na tváři našeho města. Jako bychom neměli dost jiných ploch pro zřízení parkoviště nebo dětského hřiště. Musíme čekat, až se něco zbourá. Protichůdnost těchto návrhů svědčí spíše o tom, že jasná koncepce toho, čemu vlastně bude tento takto získaný prostor sloužit, dosud není vypracována.
Pokroku bychom se určitě bránit neměli. Že letitá budova ustoupí jiné, modernější, je samozřejmé. Ovšem stěží lze považovat za pokrok tento počin. Spíše jej lze označit jako jakousi „z nouze ctnost“, která má přikrýt něčí nedbalost při správě majetku.
Josef Englic