Nebudeme si nic nalhávat, obavy z rakoviny má přirozeně každý z nás. Ještě větší strach nám může nahnat i její výskyt v rodině. Čím dál častěji kolem sebe slýcháme příběhy někoho, kdo rakovinou onemocněl a poté zemřel. Nemůžeme však hned propadat beznaději. Pokud je člověku diagnostikován zhoubný nádor, neznamená to přeci jistý rozsudek smrti. Nejdříve je zapotřebí nashromáždit dostatek informací, potom se začneme v problému lépe orientovat a zjistíme, že šance na přežití jsou v dnešní době velmi reálné.
S nepřízní osudu se statečně poprala i rodačka ze severních Čech Adéla Kopecká, kterou jsem na toto téma vyzpovídala. I ona si prošla krušnými chvílemi, když se od lékařů dozvěděla onen verdikt - rakovina prsu. Ve svých mladých letech musela řešit problém, který ve větší míře postihuje ženy o generace starší. Právě karcinom prsu je nejčastějším zhoubným nádorem diagnostikovaným u žen. Ročně jich na světě onemocní více než půl milionu, v České republice kolem šesti tisíc, to je přibližně každá tisící žena.
Přečtěte si černé na bílém, čím vším si Adéla musela projít. A pokud i vy máte sebemenší pochybnost o tom, že uvnitř vašeho těla není něco v pořádku, zajděte si raději na vyšetření.
Na úvod se čtenářům krátce představ. Odkud jsi, kde jsi studovala, co děláš nyní, čemu se věnuješ atd. Jednoduše takový osobní medailonek.
Jmenuji se Adéla Kopecká, pocházím z Varnsdorfu a čerstvě jsem oslavila své šestadvacáté narozeniny. Odmaturovala jsem na rumburském gymnáziu a na vysoké škole jsem se zabývala studiem cizích jazyků, které nyní vyučuji na jedné z plzeňských základních škol.
Co bylo prvním impulsem, znamením, že sis řekla: „Něco není v pořádku, raději si zajdu k lékaři na preventivní vyšetření“.
To, že je něco v nepořádku, jsem zjistila úplnou náhodou. Pořád si myslím, že to byla nějaká vyšší moc, která mi našeptávala, abych si sáhla do výstřihu a zjistila to. Nahmatala jsem si asi třícentimetrovou bouličku, která mě vyvedla z míry, a tak jsem se pro jistotu objednala na ultrazvukové vyšetření.
Jak se u tebe karcinom prsu projevil, jaké byly jeho příznaky?
Jediným příznakem byla jakási zatvrdlina v levém prsu.
Jaký způsob léčby ti byl doporučen? Jak dlouho trvalo, než ses opět začala cítit lépe?
Léčba začala šesti cykly chemoterapií, které byly (zejména ty tři poslední) velmi náročné. Následovala operace a po ní byla brzy nutná kvůli zánětlivé komplikaci operace druhá. Po operacích začalo ozařování, které trvalo pět týdnů, a nyní mám naordinovanou cílenou (biologickou) a hormonální léčbu. Každý typ měl své nežádoucí účinky, lépe jsem se začala cítit v době, kdy jsem se zotavovala po ozařování a spálená kůže se začala lepšit. Po osmi měsících hlavní léčby jsem se v červnu konečně mohla vrátit do práce.
Jak zasáhla následná léčba do tvého každodenního života, pracovního procesu, aktivit?
Léčba byla pochopitelně náročná a já musela výrazně omezit všechny aktivity, které jsem měla ráda.
Především jsem musela dát na chvíli sbohem učitelské profesi - imunitě značně oslabené chemoterapiemi by větší kolektiv rozhodně neprospěl a léčba by se mohla zkomplikovat. Na nějaký čas jsem se musela rozloučit i s rolí průvodkyně v pivovaru. Nechodila jsem do míst s vyšší koncentrací lidí, například do kina, dále jsem třeba výrazně omezila návštěvy restaurace. Přátelé, kteří za mnou chodili, museli být stoprocentně zdraví. Byla jsem najednou opravdu hodně opatrná ve všem, co dělám.
Některým ženám může vadit, že během chemoterapií přijdou o vlasy. Jak ses s tím po psychické stránce vyrovnala?
Nebylo to jednoduché, samozřejmě jsem ztrátu vlasů obrečela. Ale po pár dnech jsem to přijala jako skutečnost, která je dočasná a která momentálně není tím nejdůležitějším problémem.
V dnešní době není bohužel ničím výjimečným, že rakovina prsu postihuje i velmi mladé ženy. Napadlo tě někdy, že ty sama jednou budeš řešit tuto nepříjemnou životní etapu?
Vzhledem k tomu, že rakovina prsu postihla i mou babičku, tak se přiznám, že jsem nějakou vyšší pravděpodobnost výskytu onemocnění vnímala. Ale v životě by mě nenapadlo, že mě to může potkat až tak brzy.
Jak ti v těžkých chvílích pomáhala rodina a přátelé?
Rodina a přátelé mi byli během celé té náročné cesty velkou oporou a nikdy jim za to nepřestanu být vděčná. Partner mi pomáhal úplně se vším, maminka tu pro mě byla se svou péčí ve chvílích, kdy jsem byla opravdu hodně slabá, přátelé mě chodili rozveselovat… Uvědomila jsem si, že mám kolem sebe spoustu skvělých lidí.
V nedávné době ti vyšla kniha s názvem „Bitva, kterou jsem si nevybrala“. Prozradíš nám nějaké podrobnosti o tom, jak kniha vznikala? Kde si ji můžeme koupit?
Během léčby jsem si psala internetový blog - pomáhalo mi totiž vypsat se ze svých pocitů. Navíc mé přátele a známé zajímalo, co se se mnou děje, a pro mě bylo rozhodně jednodušší jim to dávat vědět právě takovouto formou. S myšlenkou vydání knihy přišli někteří mí známí a mně se jejich nápad celkem zalíbil. Když jsem onemocněla já, moc mi pomáhalo číst si příběhy žen, jež si prošly něčím podobným. Řekla jsem si, že pokud ten můj pomůže alespoň jedné takové pacientce, budu šťastná. Kromě toho si myslím, že osvěta pořád cílí zejména na ženy nad 45 let, tak jsem si řekla, že bude jen dobře, když trochu rozšířím povědomí o tom, že karcinom prsu může potkat i mnohem mladší ženy. Knihu je možné zakoupit na www.eshop.librix.eu.
Jednou z akcí, která podporuje ženy s tímto typem rakoviny, je každoroční pochod. Symbolem jsou růžová trička, jejichž nákupem účastníci přispívají nejen na prevenci. Jakou máš se zmiňovaným pochodem zkušenost ty?
Letos jsem se účastnila poprvé a byl to pro mě opravdu silný a emotivní zážitek. Moment, kdy všichni lidé vypustili své růžové balónky do vzduchu jako symbol naděje, budu mít v paměti ještě dlouho. Myslím, že je to akce, která má opravdu smysl, a já si ji moc užila.
Je dobře, že se povědomí o rakovině prsu v České republice díky osvětě zlepšilo a lidé se o této zhoubné nemoci většinou už neostýchají mluvit. Vzkázala bys něco pacientkám se stejnou diagnózou?
Vzkázala bych jim, aby ten boj hlavně nikdy nevzdávaly; aby se nepřestaly smát, i když nastanou chvíle, kdy jim do smíchu tak úplně nebude; aby se snažily i na těch špatných věcech najít kousek něčeho pozitivního. Jsem si jistá, že přebojovat takovou nemoc člověka ohromně posílí.
Mockrát děkuji za rozhovor. Do dalších let ti přeji spoustu zdraví, energie a elánu. Ať jsi v životě šťastná a všechna trápení se ti obloukem vyhnou.
Petra Jakouběová