Před časem se mi podařilo zachránit několik starých knih, jichž se původní majitelé chtěli bůhvíproč v plamenech zbavit. Mezi jinými krásnými byla i sbírka básní K. W. Ernsta, rodáka z Liščího u Lipové, za Rakouska-Uherska velmi čteného a uznávaného básníka, vypravěče a středoškolského profesora, pozdějšího c. k. zemského školního rady. Kniha se jmenuje Nordböhmische Heimat (Severočeská vlast) a je plná úžasných básní o krajině a příbězích Šluknovska. A právě tato kniha mě donutila pátrat po osudech výjimečného místního rodáka, jehož jméno bylo po válce neprávem v Čechách zapomenuto.
Karl se narodil v malé vesničce Röhrs-dorf bei Hainspach (Liščí u Lipové) 26. 3. 1830. Již v dětství byl nadaným žákem a bystrým studentem. Jevil zájem o literaturu, dějiny a umění. Miloval svůj rodný kraj, jeho historii a příběhy. Melancholická krajina šluknovské pahorkatiny, lidé, pověsti a historie zapůsobili na duši pozdějšího básníka a profesora tak mocně, že jej ovlivnili v celoživotním konání a literárním díle.
Syn dráteníka, výrobce sít a cedníků, se měl původně učit otcovu řemeslu, osud s ním měl ale jiné plány. Od mládí bystrý a talentovaný hoch bez problémů absolvoval gymnázium v Litoměřicích, odkud v roce 1847 přešel na univerzitu do Prahy. Tam ale nevydržel příliš dlouho, nikoli však z nedostatku studijní invence, která mu rozhodně nechyběla, ale pro příčinu politickou.
Sotva odrostlý mládenec se přimotal ke studentské revoluci za svobodu a práva Čechů, za výsady, pro které se bouřila tehdy celá Evropa od Itálie, přes Francii, Německo až po rakouské země. Bohužel pro Karla, revoluci v Praze již záhy po jejím vypuknutí rázně potlačili Windischgrätzovi vojáci. Mladý Ernst byl mezi šedesátkou zatčených studentů „buřičů“ a jako exemplární příklad nakonec na Hradčanech vojenským tribunálem nelítostně ku patnácti letům tvrdého žaláře odsouzen. V osmnácti letech příliš krutý trest za pouhou nerozvážnost mládí.
Karl byl po dlouhých sedmi letech amnestován, avšak ta nejlepší mladá léta mu již nikdo nevrátil. Celých pět roků z oněch sedmi si „odseděl“ v maďarské pevnosti Munkács (Mukačevo). Zkušenosti z vězení sepsal v knize „Gefängniserlebnisse von Prager Studenten in den Jahren 1848 - 1854 / Vězeňské zkušenosti pražských studentů v letech 1848 - 1854“.
Po návratu z vězení pokračoval v přerušených studiích, aby nakonec úspěšně složil zkoušky v oborech filologie a historie. Ale ani po studiích to neměl jakožto bývalý politický vězeň jednoduché. Nemohl si činit valné naděje na slušně placené místo, a tak pracoval jako soukromý učitel, příležitostný novinář a redaktor v Praze.
Když se po roce 1860 císařským „Říjnovým diplomem“ změnily a uvolnily politické i společenské poměry, byl K. W. Ernst plně rehabilitován. Nyní mohl konečně naplno rozvíjet své dovednosti a předávat je studentům. Stal se oblíbeným profesorem na střední reálné škole v České Lípě, kde vyučoval zeměpis a historii. Po devíti letech přijal místo profesora c. k. Státní střední školy ve Vídni, kde působil až do důchodu roku 1891. Za vynikající práci ve školství si dokonce vysloužil titul c. k. zemského školního rady.
Karl Wenzel Ernst zemřel ve Vídni 6. 8. roku 1910. Až do jeho smrti se plně věnoval literární činnosti. Býval také častým a oblíbeným hostem literárních spolků, kde pořádal veřejná čtení a vyprávění. Přeložil do němčiny Tylovu a Škroupovu píseň Kde domov můj, která se později stala vládou uznaným oficiálním překladem pro české Němce za 1. republiky a je jí vlastně až dodnes.
K. W. Ernst většinu svého produktivního věku prožil ve Vídni, ale nikdy nezapomněl na rodný kraj Šluknovského výběžku. V místním dialektu psaná sbírka básní Nordböhmische Heimat je unikátním dílem, které uchovává historickou paměť krajiny a lidí měrou o to významnější, oč nás připravil minulý režim při systematické likvidaci téměř všeho, co nám předkové z tohoto kraje po válce a následném odsunu odkázali.
Roman Němec