Letos dne 10. 6. jsme si připomněli 73. výročí vypálení obce Lidice. Je to jedna z událostí druhé světové války, na kterou by se nemělo ani po tolika letech zapomenout. Vyprávím Vám zde vzpomínky mojí maminky Jarmily Černé, narozené roku 1931 ve Stehelčevsi u Kladna:
„V době, kdy se odehrála Lidická tragédie, jsem byla ještě malá holka. U nás ve středních Čechách probíhala válka více či méně hlavně na poli shánění potravin, doma při pěstování zvýšeného počtu drůbeže a domácích zvířat a jak utajit povinné odvody Němcům před četníky. Možná jsem si tehdy ani nedovedla představit, co to válka vlastně znamená. Moje babička pamatovala tu první světovou válku a měla proto stále velký strach, že může být ještě hůře. Ono osudné ráno panovala velmi stísněná nálada. Z útržku hovorů svých rodičů a babičky jsem se dozvěděla, že do Lidic, které leží hned za kopcem, přijela v noci spousta německých vojáků a gestapo tam hromadně zatýká. Největší strach měla hlavně babička, neboť její syn, tatínkův bratr a můj strýc Josef Petrák bydlel právě v Lidicích. Pár odvážlivců z vesnice se vypravilo směrem k Lidicím, aby viděli, co se tam děje. Tatínek říkal, že se nic bližšího nedá zjistit, protože kolem celých Lidic stojí německé vojenské hlídky a nikoho blíže nepustí. Každá sebemenší zprávička či domněnka se šířila dům od domu rychlostí blesku. První vlnu hrůzy vyvolala zpráva, že z Lidic byly odvezeny na nákladních autech všechny ženy a děti. Babička seděla u kamen a plakala, neboť tím pádem byla odvezena teta Růžena a její děti Jiřina, Zdeněk a Mirek. Přišlo mi to moc líto, protože to byly děti staré asi jako já a často jsme si spolu u nich na návštěvě hráli. Potom se u nás objevil strýc Josef. Měl noční směnu na Poldovce, a když se dozvěděl, co se děje v Lidicích, tak už se tam nevrátil a jel rovnou k nám a za babičkou. Říkal, že se bude muset jít přihlásit na gestapo, jak zněl příkaz pro všechny obyvatele Lidic, kteří se zrovna nenacházeli doma. Můj tatínek i ostatní jej od toho zrazovali a nabízeli mu, že jej ukryjí. Strejda se však bál, že by svým skrýváním ohrozil a vystavil smrtelnému nebezpečí i nás. Říkal, že prý gestapo řádí proto, že se v Lidicích měl údajně ukrývat někdo, kdo měl cosi společného s nedávným atentátem na říšského protektora Reinharda Heydricha. Byly to pro nás hrozné chvíle. Babička se se strejdou loučila, jako by ho měla vidět naposledy. Měla pravdu. Strejda se přihlásil na gestapu a zastřelili ho stejně jako ostatní lidické muže. ...a od Lidic stoupaly sloupy dýmu...
Po skončení války se vrátila pouze teta Růžena se značně podlomeným zdravím a hlavně se zlomenou duší. Její děti již nikdy nikdo nenašel. Po obnově Lidic tam dostala pěkný domek, ale moc si ho chudák neužila a brzy zemřela. Válka totiž všem jenom bere.“
Při Lidické tragédii přišlo o život 192 mužů a 196 žen a dětí. Jen hrstka se jich po válce vrátila, jen několik matek znovu spatřilo své děti. Dnes stojí Lidice nové a minulou dobu připomíná pouze chátrající památník a růžový sad. Pokládám tedy alespoň na dálku a symbolicky jednu kytičku k památníku, jako vzpomínku všem obětem této tragédie a války vůbec.
Dle vzpomínek paní Jarmily Černé zaznamenala Liběna Vachtová ze Šluknova