Poslední roky je velice moderní jet se školou na seznamovací pobyt, a tak to vyšlo i na mě. A do Sloupu v Čechách! Taková malinká vesnička! Vidlákov! Konec světa...
„Co to je jako za lidi? A s kým se tady mám asi tak bavit?“ bylo to první, co mě napadlo, když jsme čekali s ostatními spolužáky na autobusovém nádraží v Rumburku. Chtělo se mi z toho až brečet, jak se mi všichni zdáli divní! Přišlo mi směšné a zároveň velice trapné, jak na sebe všichni hleděli a báli se mluvit. S některými jsme se znali už déle, ale stále bylo dost těch, u kterých se mi nevybavilo ani jméno. Ale ubytování, prostředí, počasí, spolužáci, nálada a paní učitelky byli super, moc se mi tam líbilo. Stálo to za to. Navíc leckdo z nás už dlouho nejel vlakem, takže i z cesty s výlukou se stal veliký zážitek.
„Nejlepší“ byl výlet na vyhlídku. Já, takový ANTIturista, který je spokojený, že se jednou projde po městě, a takový kopec! Taky to pak podle toho vypadalo… Má barva pleti se dost podobala barvě rajčete a má rychlost dechu byla jako po maratonu. Ale zvládl jsem to ve zdraví…
A další perlička… Instantní polévka! Tahle „mňamka“ (nejen) mě bude strašit v nočních můrách ještě minimálně rok. Pomalu nic jiného jsme tam nejedli. Není divu, že se mi za to máma dost smála. Taky by mě rozesmálo, kdyby mi můj potomek nešťastně volal, že knedlíčky v instantní polévce nejsou stejné jako od maminky.
Každopádně to byl super zážitek. Všichni jsme se poznali dostatečně… Teda aspoň vím, jak se kdo jmenuje a to do začátku stačí.
Káťa Barcalová a Adam Richter, 1. D