BOHUMIL HRABAL O LIBNI PADESÁTÝCH LET
Soubor textů Něžný barbar věnoval v roce 1973 velikán české literatury Bohumil Hrabal výtvarníku Vladimíru Boudníkovi při příležitosti pátého výročí jeho předčasného úmrtí. V textech jde o vzpomínky hlavně na Libeň padesátých let. Přísný faktograf by nalezl odchylky od skutečnosti, smysl knihy však byl v předání Vladimírova poselství, což se beze zbytku podařilo. Vladimír Boudník je nejen stále uznávanějším novátorem výtvarných technik, ale je i jednou z nejdůležitějších postav díla Bohumila Hrabala.
Nová realita přelomu čtyřicátých a padesátých let ve spojení s moderními formami umění a poválečnou filozofií narážela v Hrabalově době na nepochopení. Vladimír Boudník byl zakladatel tzv. českého explozionalismu, příslušník libeňské umělecké avantgardy, dlouho byl známější v zahraničí než v končinách domácího výtvarného umění. V letech, kdy Boudník uskutečňoval v malbě svou barbarskou invencí to, co přijít musí, psal neznámý a neuznávaný Bohumil Hrabal básnické skladby, prozaické etudy, zápisníky snů a jiné texty, jimiž připravoval to, k čemu také literatura musela přijít - byť se tomu život bránil trvale a vytrvale a drahnou dobu i triumfálně. Boudník začal vystavovat na prahu čtyřicítky, Hrabal čekal na první knižní vydání svých povídek až do devětačtyřiceti let; do té doby jeho tvorbu nakladatelství nepřijímala. To, co přijít musí, však přežívá, a proto tragikomické, trapně opožděné znovuobjevování Hrabalových prozaických textů z let sedmdesátých jako Obsluhoval jsem anglického krále, Příliš hlučná samota či právě Něžný barbar nepůsobí jako pouhá povinná splátka edičního dluhu, nýbrž jako přirozené znovunalezení kulturní kontinuity s nejsmysluplnějšími a nejprůbojnějšími tendencemi české tvorby avantgardní.
Hrabal psal dlouhou dobu jen do šuplíku a pro své přátele, když začal vydávat, jeho knihy vyvolávaly obdiv a údiv, nadšení i množství protestů konzervativních čtenářů. Dnes na něj čtenáři však nedají dopustit.
r
