Ke každé škole patří zcela neodmyslitelně školník. Ten na gymnáziu je už přímo její součástí, pan Václav Komárek. Pracuje tady už skoro neuvěřitelných sedmadvacet let a stal se tak nejdéle sloužícím školníkem rumburského gymnázia, odpracoval tady celou čtvrtinu z více než stoleté historie školy. Každý ze zaměstnanců i žáků spatří ráno při vstupu do budovy jako prvního právě jeho. Školníkovo „dobré ráno“ je pak příjemným začátkem každého pracovního dne ve škole. I mezi studenty je velmi oblíbený pro svůj smysl pro humor, životní moudrost, ale i pochopení pro různé rošťárny.
Pane Komárku, jak jste se vlastně dostal ke školnické práci? A jaká byla vaše původní profese?
„Vyučil jsem se jako strojní zámečník v Elitexu Jiříkov, pak jsem tuhle práci dělal i jinde, ale od roku 1987 jsem zaměstnaný jako školník na gymnáziu.“
Co všechno je vaší povinností?
„Odmykání a zamykání školy, dozory a drobné údržbářské práce - spravit rozbité okno, vypadlou kliku, namazat tabuli, sekání trávy na pozemku školy, v zimě (kromě té letošní) úklid sněhu...“
Kdysi jste bydlel přímo v gymnaziální budově. Jaké to mělo výhody, nebo nevýhody?
„Bydlel jsem tady šestnáct let. Výhodou bylo, že člověk otevřel dveře a byl v práci. Ale nic není jenom černé, nebo bílé. Byl jsem pořád po ruce, i o sobotách a nedělích, jak kdo potřeboval. Ale zase šlo udělat v klidu práci, která se v době vyučování dělá špatně. Po zavedení elektroniky a napojení na centrální ochranu už nebyla stálá přítomnost školníka nutná.“
Jste na škole spokojený, nebo se už těšíte na zasloužený důchod? Změnil byste tu něco?
„Ano, jsem spokojený. Netěším se. Někteří studenti mi už říkali, že tu budou ještě čtyři a půl roku, abych to s nimi vydržel... Tak nemůžu kritizovat...“
Ale abychom stále jen „nepracovali“, je o vás známé, že jste docela sportovně založený člověk, například do školy denně, i v zimě, jezdíte z Krásné Lípy na kole. Čemu se ještě věnujete ve svém volném čase (vím, že třeba hospoda vás určitě neláká)?
„Mám rodinný domek a práce kolem něj je pořád dost. K tomu králíci, zelenina, ze které nic nevyroste... Asi patnáct let jsem taky včelařil, ale to se nedalo stihnout, když jsem ráno odjel do práce a vrátil se pozdě odpoledne. Dřív jsem jezdil na rockové koncerty, do Prahy, do Brna… Ale teď… Co jsem chtěl vidět a slyšet, už jsem viděl a slyšel.
Se školou jsem byl asi třikrát na turistickém kurzu ve slovinských Alpách. Po dvoudenním putování jsme vystoupali až pod vrchol Triglavu (2864 m). Tehdejší ředitel ale studenty dál nepustil, že je to nebezpečné. Taky se blížil večer. Tak jsem stoupal dál asi půl hodiny sám. Nahoře byl krásný rozhled, podepsal jsem se do vrcholové knihy.“
Je ještě něco, co byste rád čtenářům sdělil?
Byl bych rád, kdyby sem děti chodily rády...
ájé
