Na praktický nácvik laické resuscitace do Mateřského centra Koťátko přišlo 11. 2. několik maminek s dětmi, aby se naučily jednoduchému postupu, díky kterému mohou zachránit život svým blízkým i úplně cizím lidem. Nácvik vedl primář ARO Lužické nemocnice a polikliniky Jan Bělič.
Když se zeptáme náhodných lidí, zda by zvládli poskytnout první pomoc, můžeme se podivit nad tím, kolik z nich jen s nervózním úsměvem zavrtí hlavou. Možná si vzpomenou na dýchání z úst do úst. Ale jak poznám, kdo to potřebuje, čím mám začít a jak? Paragraf 150 trestního zákoníku přitom říká, že „kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví nebo jiného vážného onemocnění, neposkytne potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta“. Zákon navíc mluví o těch, kteří jsou povinni podle povahy svého zaměstnání takovou pomoc poskytnout. Pokud to neudělají právě oni, mohou být potrestáni odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti. Neodkladná resuscitace do první pomoci patří a nejvíce u ní záleží právě na tom, jak rychle zareagujeme a jestli zareagujeme - jestli začneme resuscitovat. Po pěti minutách zástavy srdce bez resuscitace již dochází k odumírání buněk v mozku a naděje na návrat postiženého do života je minimální. Zavolat záchrannou službu tedy nestačí. „Nejdůležitější je zareagovat a začít jednat hned, a to nás většinou žádná přednáška nebo článek v časopise nenaučí, je potřeba nácvik - zkusit si to krok za krokem, abychom pak v dané situaci neztráceli čas přemýšlením a nepanikařili. Postup je přitom záměrně celkem jednoduchý, aby se to snadno naučil každý - i větší dítě,“ řekl doktor Bělič.
Haló, slyšíte mě?
„Pokud vidíte někoho někde na ulici ležet, nejprve zjistěte, zda je při vědomí. Stačí k tomu, když ho oslovíte, raději na něj i sáhněte, kdyby byl náhodou neslyšící,“ započal výklad Bělič. Když je postižený člověk při vědomí, máme čas zavolat záchrannou službu, pokud je to třeba, a do jejího příjezdu postiženého dále sledujeme. Pokud ale nereaguje, pokusíme se zavolat někoho dalšího na pomoc, třeba heslem „zavolejte záchranku!“, a hned zjišťujeme, zda postižený dýchá. Přiložíme hřbet ruky nebo svou tvář k nosu a ústům postiženého, musíme cítit vydechovaný proud vzduchu, a sledujeme, jestli se zvedá hrudník. Pokud nedýchá, zkusíme mu lehce zaklonit hlavu zatlačením na čelo. Pokud dýchá, sledujeme, jestli dýchá normálně, tedy asi tak rychle jako my. Může totiž dojít k lapavému dýchání s velkými pauzami, které bývá také při zástavě srdce.
Pokud postižený dýchá, chytíme ho pevně pod kolenem a za ruku a obrátíme ho do polohy na boku s mírně zakloněnou hlavou a ústy směřujícími k zemi, aby se neudusil v případě náhlého zvracení, a opakovaně po jedné minutě znovu a znovu kontrolujeme, jestli stále dýchá.
Laici nezkouší, jestli člověku tepe srdce, snadno si to totiž spletou. V okamžiku, kdy zjistíme, že postižený je v bezvědomí a jestli dýchá, či nedýchá, ihned voláme záchrannou službu. Je to velmi důležitý časový faktor u dospělých, aby záchranná služba mohla co nejdříve podat defibrilační elektrický výboj, bude-li potřeba. U dětí naopak nejprve jednu minutu resuscitujeme, abychom dodali do mozku kyslík, a teprve pak voláme záchrannou službu. Pokud je postižený v bezvědomí a nedýchá ani při zaklonění hlavy nebo dýchá lapavě, je nutné zahájit resuscitaci. „U dospělého se začíná stlačováním hrudníku, a to třicetkrát a celkem rychle - jakoby stokrát za minutu. Stlačujeme uprostřed hrudníku o třetinu jeho tloušťky, to je u dospělého do hloubky asi pěti až šesti centimetrů. Po třiceti stlačeních následují dva vdechy do úst a znovu pokračujeme masáží srdce, opět třicetkrát. A tak stále dokola. Při dýchání nesmíme zapomenout postiženému zaklonit hlavu a vždy se při vdechu díváme, jestli se mu trochu zvednul hrudník,“ vysvětloval doktor Bělič.
U dětí zahajujeme resuscitaci na rozdíl od dospělého pěti vdechy do úst, protože častější příčinou bezvědomí a zástavy srdce je nejprve porucha dýchání. Po pěti vdeších následuje klasická resuscitace - třicet stlačení hrudníku, dva vdechy do úst a tak dále po dobu jedné minuty, pak voláme záchrannou službu a opět resuscitujeme třiceti ku dvěma.
Kdy laik první pomoc ukončí
a kdy ji neposkytuje vůbec
Mohou nastat situace, kdy laik první pomoc poskytovat nemusí. Je to například situace, kdy by tím mohl ohrozit své zdraví a život. A jak dlouho resuscitaci provádět? Je potřeba resuscitovat do příjezdu záchranné služby, případně do okamžiku, kdy se postižený začne hýbat. V takovém případě u něj ale samozřejmě musí zůstat a dále ho hlídat. Posledním případem, kdy může laik ukončit resuscitaci, je situace, kdy mu dojdou síly, protože ač se to nezdá, nepřímá masáž srdce je fyzicky náročná.
Ve zkratce
Pomáháme, pokud tím neohrozíme sami sebe. Pokud nejsme sami, vyzveme dalšího člověka, aby zavolal záchrannou službu, jakmile zjistíme, že postižený je v bezvědomí. Pokud jsme sami a postižený je dospělý, zjistíme, zda je v bezvědomí, zda dýchá. Voláme záchrannou službu. Zakloníme ležícímu hlavu. Stále nedýchá? Hned třicet stlačení hrudníku a dva vdechy, třicet ku dvěma pořád dokola.
Pokud je postižené dítě (to znamená člověk až do puberty), zjistíme, zda je v bezvědomí, zda dýchá. Pokud ne, zakloníme mu hlavu. Stále nedýchá? Dáme pět vdechů, pak třicetkrát stlačíme hrudník a dáme dva vdechy, toto provádíme jednu minutu, pak voláme záchrannou službu a znovu resuscitujeme třiceti ku dvěma pořád dokola.
Jako první informaci záchranné službě sdělujeme místo, kde se postižený nachází. Kdyby se spojení přerušilo, tak dispečer ví, kam posádku poslat.
pem