Během pár posledních let se na škole objevila řada nových mladých kantorů. Zajímalo mě, jak gymnázium vnímají. O své pocity se ochotně podělily např. dvě bývalé zdejší maturantky - nejprve angličtinářka Mgr. Markéta Burns a po ní francouzštinářka Bc. Veronika Svobodová (ta dokonce ve verších):
„Když jsem v roce 2008 na naši školu nastupovala, cítila jsem se patřičně hrdá. Dokázala jsem to, probojovala jsem se na druhou „vítěznou“ stranu. Ke všem svým bývalým profesorům jsem ale cítila takový respekt, že mi častokrát ani nepřišlo, že jsem na stejné straně barikády. U oběda jsem někdy seděla s panem profesorem Beránkem a samou úctou jsem se kolikrát nemohla ani najíst. Teď už se situace výrazně zlepšila, se svými bývalými pedagogy jsem schopna vést snad i celkem smysluplnou konverzaci. Před některými jsem ale stále schopná postavit se do pozoru a hodně hlasitě pozdravit, aby mě bylo dobře slyšet. Někdy mi bývá také líto, že si nemohu opět sednout do lavice a nechat se vzdělávat, protože nyní z pozice učitele mívám pocit, že bych si ten celý proces teď daleko více užila a stoprocentně bych si jej daleko více považovala.“
- Mít jednu komůrku
- Na gymplu v Rumburku
- Nevím proč na sever
- Učit se odeber.
- Dřívější maturant
- V Šluknovském výběžku
- „Ty chceš jít na peďák?“
- Slyším pár posměšků...
- Co bych tam dělala,
- Zpívala tralala?
- Tančila mazurku?
- Na gymplu v Rumburku?
- Aspoň tu oktávu
- Naučím déjà vu
- A taky ráčkovat
- Než skončí listopad.
- V Šluknovském výběžku
- Jsem dílem náhody
- Jsou za tím tak trochu
- Běžecké závody...
... a taky skutečnost, že jsem tu potkala osobu, kvůli které jsem původní plány zůstat v Praze hodila za hlavu.
Ve škole se ovšem ocitli i lidé, které do Rumburku přivál vítr z jiných měst, někdy opravdu zdaleka. Na otázku, co je sem přivedlo a jak se ve škole i v našem městě cítí, reagoval např. češtinář a biolog Mgr. Martin Markoš z Děčína:
„Budu zcela upřímný, na rumburské gymnázium jsem šel proto, že to bylo jediné gymnázium v celé republice, které na můj e-mail s životopisem odpovědělo kladně. Se školou jsem ale spokojen - je krásná a v práci si nemohu na nic stěžovat. Vadí mi spíš zbytek města, které je sice také pěkné, ale zvykl jsem si na mnohem pestřejší kulturní vyžití. Město, které má gymnázium, ale nemá divadlo ani antikvariát, do kulturního domu zve výhradně nenáročné komedie pro padesátníky a nenabízí žádný klub / čajovnu / kavárnu určenou pro mladé a intelektuálněji zaměřené lidi, vidím jako velký problém.“
Odpověď Mgr. Jany Pokorné byla velmi stručná:
„Pocházím z královského města (GPS 50° 32′ 3″ s. š., 14° 7′ 58″ v. d). Do Rumburku mě přivedl před x lety manžel. Na gymnáziu učím druhým rokem! (Zřejmě jste poznali, že zde vyučuje zeměpis a matematiku, a odpověď si dešifrujete.)
Němčinářka Kateřina Moňaková z Varnsdorfu řekla:
„Už jako malá holka jsem k této škole vzhlížela s patřičnou úctou a respektem, který přetrvává dodnes a proto, když jsem dostala nabídku zde vyučovat, přijala jsem ji s chutí a nadšením. Jsem ráda, že tu jsem a mohu pozorovat zdejší studenty, jak se vzdělávají a přistupují k učivu. Oceňuji, jak je např. v cizích jazycích a nejen v nich studentům umožňováno podílet se na různých projektech jak v Čechách, tak i v zahraničí, a to je pro motivaci poznávat právě cizí jazyk skvělá věc.“
Jako poslední se rozpovídala Mgr. Markéta Vajdová, vyučující chemie a biologie, která pochází ze severní Moravy.
„Již při prvních vyučovacích hodinách si studenti povšimli, že se vyjadřuji trošku jinak, než jsou zvyklí. Spousta z nich si mě mylně zařadila k Ostravě, proto jsem se rozhodla na sebe »odhalit« pár pro většinu dosud utajených informací.
Pocházím ze Zlínského kraje a studovala jsem na Univerzitě Palackého v Olomouci. Po dokončení studia učitelství chemie a biologie pro SŠ jsem zde i 2 roky učila v rámci Ph.D. studia. Zjistila jsem, že to však zcela nesplňuje mé představy o celoživotní práci, proto jsem se vrátila zpět k původní myšlence.
V té době však v blízkosti mého okolí nebyla nabídka pro mou aprobaci, rozhodla jsem se proto rozšířit oblast hledání. Odpověděla jsem na inzerát na gymnázium do Rumburku (vzdálený cca 350 kilometrů) a následně jsem byla pozvána na pohovor. Při vstupu do budovy gymnázia mne zaujal historický nádech budovy - zvláště vysoké stropy a bytelné dveře (jako na gymnáziu v Holešově, kde jsem studovala). Dále mne oslovila vstřícnost vedení školy a přátelský rozhovor s kantory z kabinetu biologie.
A mé pocity ze školy? Práce s gymnazisty je zcela jiná než se studenty na vysoké škole. Každá hodina je originální, má svůj rytmus, což je odrazem charakteru třídy. Čím větší je zpětná vazba, tím pozitivněji vnímám celou vyučovací hodinu. Učím ráda ve všech třídách. To, že jsem v konkurzu uspěla, mě nadchlo, práce na gymnáziu splnilo mé očekávání. Ve škole se mi líbí.“
Všem kolegyním i kolegovi děkuji za jejich vstřícnost a přeju jim, aby se na rumburském gymnáziu cítili opravdu dobře.
ájé
Během pár posledních let se na škole objevila řada nových mladých kantorů. Zajímalo mě, jak gymnázium vnímají. O své pocity se ochotně podělily např. dvě bývalé zdejší maturantky - nejprve angličtinářka Mgr. Markéta Burns a po ní francouzštinářka Bc. Veronika Svobodová (ta dokonce ve verších):
„Když jsem v roce 2008 na naši školu nastupovala, cítila jsem se patřičně hrdá. Dokázala jsem to, probojovala jsem se na druhou „vítěznou“ stranu. Ke všem svým bývalým profesorům jsem ale cítila takový respekt, že mi častokrát ani nepřišlo, že jsem na stejné straně barikády. U oběda jsem někdy seděla s panem profesorem Beránkem a samou úctou jsem se kolikrát nemohla ani najíst. Teď už se situace výrazně zlepšila, se svými bývalými pedagogy jsem schopna vést snad i celkem smysluplnou konverzaci. Před některými jsem ale stále schopná postavit se do pozoru a hodně hlasitě pozdravit, aby mě bylo dobře slyšet. Někdy mi bývá také líto, že si nemohu opět sednout do lavice a nechat se vzdělávat, protože nyní z pozice učitele mívám pocit, že bych si ten celý proces teď daleko více užila a stoprocentně bych si jej daleko více považovala.“