„Pojď se mnou, chtěla bych vidět, jestli se už něco změnilo k lepšímu,“ poprosila mě moje osmdesátiletá maminka, když dostala letáček na své jméno s programem, do kterého patřilo uvítání obchodního zástupce, ukázka nových výrobků do domácnosti a předá-ní dárků.
Na letáčku, kde samozřejmě chyběl název firmy, která akci pořádala, bylo mnoho lákadel. Zdarma nejen kosmodisk, ale také chlazená kachna, lahev bílého i červeného vína, lahev rumu, poličan, křemešník, herkules, lovecký salám, to vše pro každého účastníka.
Moc se mi nechtělo, ale protože jsem zrovna měla volno a chtěla jsem mamince udělat radost, slíbila jsem jí, že s ní půjdu.
Akce se konala v jedné rumburské restauraci. Jestli jsme s maminkou malou chvíli věřily, že po medializaci praktik těchto firem ve filmu Šmejdi se změnilo něco k lepšímu, už v několika prvních minutách jsem pochopila, že ne.
Chvíli po tom, co jsme si s maminkou sedly ke stolu, požádal nás pracovník firmy, abychom si přesedly dopředu. Po našem odmítnutí se ozvala drsná odpověď:
„Se mnou tu nebudete diskutovat!“
Vzápětí nás oslovil druhý pracovník firmy, abychom s ním na chvíli odešly do vedlejší místnosti, kde nám sdělil, že zpátky nás už nemůže pustit, protože si myslí, že já, mladší doprovod maminky, jsem z České obchodní inspekce.
Co se dělo dál za, pro nás již zavřenými, dveřmi a proč se tato firma tolik bála ČOI, se sice už nedovím, ale umím si to docela dobře představit při vzpomínce na těch dvacet rumburských seniorů, kteří zůstali uvnitř.
Takže pozor, konec šmejdů v Čechách ani v Rumburku ještě nenastal!
lo
„Pojď se mnou, chtěla bych vidět, jestli se už něco změnilo k lepšímu,“ poprosila mě moje osmdesátiletá maminka, když dostala letáček na své jméno s programem, do kterého patřilo uvítání obchodního zástupce, ukázka nových výrobků do domácnosti a předá-ní dárků.
Na letáčku, kde samozřejmě chyběl název firmy, která akci pořádala, bylo mnoho lákadel. Zdarma nejen kosmodisk, ale také chlazená kachna, lahev bílého i červeného vína, lahev rumu, poličan, křemešník, herkules, lovecký salám, to vše pro každého účastníka.
Moc se mi nechtělo, ale protože jsem zrovna měla volno a chtěla jsem mamince udělat radost, slíbila jsem jí, že s ní půjdu.
Akce se konala v jedné rumburské restauraci. Jestli jsme s maminkou malou chvíli věřily, že po medializaci praktik těchto firem ve filmu Šmejdi se změnilo něco k lepšímu, už v několika prvních minutách jsem pochopila, že ne.
Chvíli po tom, co jsme si s maminkou sedly ke stolu, požádal nás pracovník firmy, abychom si přesedly dopředu. Po našem odmítnutí se ozvala drsná odpověď: „Se mnou tu nebudete diskutovat!“
Vzápětí nás oslovil druhý pracovník firmy, abychom s ním na chvíli odešly do vedlejší místnosti, kde nám sdělil, že zpátky nás už nemůže pustit, protože si myslí, že já, mladší doprovod maminky, jsem z České obchodní inspekce.
Co se dělo dál za, pro nás již zavřenými, dveřmi a proč se tato firma tolik bála ČOI, se sice už nedovím, ale umím si to docela dobře představit při vzpomínce na těch dvacet rumburských seniorů, kteří zůstali uvnitř.
Takže pozor, konec šmejdů v Čechách ani v Rumburku ještě nenastal! lo