Na poslední besedu z cyklu Osudy jsme se sešli v rumburské knihovně 20. 8., symbolicky v předvečer 45. výročí okupace vojsky Varšavské smlouvy, po které následovala totalita, s níž měly všechny osobnosti pozvané na cyklus besed své zkušenosti. Sál knihovny svou přítomností poctilo asi pět desítek posluchačů a na jejich otázky i na otázky moderátorů přišla odpovídat drobná a sympatická herečka, moderátorka a politička Táňa Fischerová.
Na poslední besedě tohoto cyklu opět posluchače přivítal moderátor Filip Stojaník, tentokrát s posilou, se svou spolužačkou a v ten den i spolumoderující Kateřinou Tejnorovou. Oba provedli krátké resumé předchozích besed, z nichž zmínili stěžejní myšlenky protagonistů, což byl velice dobrý nápad, ať už mělo sdělení sloužit jako shrnutí pro stálé účastníky besed, nebo jako seznámení nově příchozích s tím, co se v tomto cyklu besed vlastně odehrávalo a co bylo řečeno.
Stěžejní myšlenky, na kterých rozhodně něco je
Marie Rút Křížková zdůrazňovala, že je lepší říct sebebolestivější a sebenepříjemnější pravdu, než lhát. Kamila Moučková zase vyzvala lidi, aby neseděli a něco dělali. I kdyby prý šli do nemocnice a chvíli drželi za ruku nemocnou stařenku, bude to kus dobré práce. Vlasta Chramostová hájila pojmy tolerance, dialog a respekt a hlásala také, že je dobré mít humor jako životní styl, se kterým lze překonat všechny životní těžkosti. Jiřina Šiklová poradila publiku, aby si vybíralo z života jen to pozitivní, protože tak možná zabrání vzniku žaludečních vředů. Jaroslava Panýrková podotkla, že bychom se měli uskromnit a měli bychom si vážit svých kulturních tradic.
Augustin Bubník apeloval na lepší vzdělávání v oblasti moderních československých i světových dějin, protože to, co nás ohrožuje, to není starověk, o kterém se žáci a studenti učí víc než dost. Ohrožuje nás extremismus, nacismus, komunismus.
Kdo je Táňa Fischerová?
Moderátoři si troufli říct a já si troufám napsat, že jméno Táni Fischerové máme spojené hlavně s každoročními adventními koncerty, které moderuje, a s její kandidaturou na post prezidentky republiky, o který se letos ucházela v první přímé volbě prezidenta u nás. Fischerová je ale také herečka, která vždy milovala divadlo natolik, že se kvůli sledování inscenací málem ani nenaučila na maturitu. Umění měla vlastně v genech. Její matka byla baletka a její otec byl divadelní režisér. Rodina byla hodně ovlivněna holocaustem, protože oba rodiče Táni Fischerové přišli za druhé světové války o všechny své příbuzné a blízké. Druhá světová válka byla u nich doma tabu.
Táňa Fischerová se narodila v roce 1947 v Praze, studovala JAMU v Brně, ale studium nedokončila, protože získala angažmá v pražském Činoherním klubu, kde působila do roku 1973. Činoherní klub byl pro ni prý ráj. Herci v klubu hledali podstatu člověka a divákům ukazovali, co to vlastně člověk je. Odtud odešla do Divadla Jiřího Wolkera, působila i v Divadle Ateliér. V 70. a 80. letech si bohužel v kultuře lidově řečeno skoro ani neškrtla. Fischerová je signatářkou dokumentu Několik vět. Má syna Kryštofa.
Silná spojitost se severními Čechami
Když si Vlastimil Brodský usmyslel, že bude mít chalupu v Kytlici, tak tímto nápadem nakazil i Jana Fischera, otce Táni Fischerové. Pánové si zde tedy koupili chalupy a Táňa Kytlici od svých dvou let navštěvovala. Po odmlce na chatu začala jezdit v 70. letech, kdy nemohla z politických důvodů moc pracovat. Tenkrát svou chatu v Kytlici začala renovovat. Naplánovala si na ní i svůj konec. „Tu chatu miluji. Jednou, až nezaplatím činži v Praze, tam prostě se synem zmrzneme,“ usmála se a publikum svým naplánovaným zakončením života pobavila.
Nevěřila, že by přijeli
„Jaké jsou vaše pocity z té noci z 20. na 21. 8. 1968?“ zeptal se moderátor protagonistky. Pro ni to prý bylo naprosté zjevení, které nečekala, nevěřila, že by se u nás mohly vynořit tanky a někdo by nám mohl touto cestou nabízet „bratrskou pomoc“. Ve škole prý neměla nic takového jako marxismus-leninismus, a tak netušila, o co tady vlastně šlo.
Okupace se jí celkově nelíbila. Přesto na roce 1968 bylo prý něco krásného. Byla to lidská soudržnost. Všichni stáli spolu na jedné straně barikády. Jako první zklamali národ politici.
Od šedesátek do osmdesátek v divadle
V 60. letech minulého století vznikalo mnoho pražských divadel, přičemž každý herec žil pro to svoje. Herci se však mezi divadly nebrali jako konkurenti, ba naopak si dokonce radili. Chybělo mnohdy nepříjemné konkurenční napětí, které rozhodně nechybí celé současné době.
V 70. a 80. letech měla divadla stálý repertoár, ale docházelo k postupným personálním obměnám, které byly tak pomalé, že si toho lidé zvenčí snad nemohli všimnout. Jen herci si všímali, že „ten tu není a místo něj je tu ten“.
Všichni šli do politiky hned, ona později
Po roce 1989, kdy politika potřebovala nové tváře, se Fischerová divila svým kolegům, že se hodlají politicky angažovat. Ona sama do politiky vstoupila až ve chvíli, kdy ji její bývalí kolegové houfně opouštěli. Táňa Fischerová byla v letech 2002 - 2006 poslankyní. V letošním roce se účastnila prvního kola klání o prezidentské místo na Hradě, byla však neúspěšná.
Vzpomínka na „pusinku“ Věru Galatíkovou
Fischerová při besedě vzpomínala i na svou dlouholetou přítelkyni Věru Galatíkovou, se kterou prožívala veškeré radosti i strasti po tom, co se seznámily v Činoherním klubu. Podle Fischerové byla Galatíková hrdinka, protože se velice svérázně vyrovnávala se záludnou nemocí, které nakonec bohužel podlehla. A proč „pusinka“? Protože tak si herečky mezi sebou říkaly.
Klíčové hnutí a současná situace
Řeč přišla také na cíle Klíčového hnutí, ve kterém Fischerová figuruje. Základní myšlenkou hnutí je to, že každý má v sobě klíč ke svobodě. Zdůraznila koncept společnosti podle sociální trojčlennosti a také volnost, rovnost, bratrství. Společnost má tři složky. Ekonomiku, politiku a duchovně-kulturní složku. Fischerová tvrdí, že je třeba více spolupracovat v ekonomické sféře a ne jen tak ponechat svobodu typu „budu dělat, co je dobré pro mě, i když to není dobré pro ostatní“.
Fischerová se také vyjádřila na téma současné vypjaté situace nejen v severních Čechách, kterou způsobují konflikty mezi majoritou a minoritou. Celkově je podle ní třeba, aby se společnost změnila, a musíme na tom zapracovat všichni. „Kdo, když ne my, kdy, když ne teď?“ položila publiku řečnickou otázku. Současná společenská situace je podle ní tragická a nejsou jen špatní lidé, ale také špatně nastavený parlamentní systém. V neposlední řadě hraje významnou roli neustálá mediální masáž. Lidem je zle. A jakmile je jim zle, ztrácí nadhled a moudrost.
Otázka na víru
Z publika se ozval i dotaz, co ji vedlo k víře v Boha. Fischerová vysvětlila, že věřit v Boha začala během životní krize a po roce 1989 byla cesta k náboženství volná. Její tezí je, že bez duchovního světa nemůžeme žít. Cestu k Bohu si Fischerová našla sama, protože vyrůstala v ateistické rodině. Její rodiče původně byli věřící, nicméně po tom, co zažili za holocaustu, po tom, jaké hrůzy viděli a jakým peklem si prošli v Osvětimi, uvěřili spíš tomu, že Bůh nemůže existovat.
O vypjatosti prezidentské volby
Fischerová neprošla prvním kolem prezidentské volby, ale smutnější jí přišel spíš fanatismus posledních dnů před druhým kolem, kdy lidé už podléhali emocím a zjednodušení. Bylo to prý asi tím, že jeden z kandidátů byl označen za dobro a druhý za zlo, přitom obojí bylo zlo. Jejím největším nepřítelem byl ve volbě prý průzkum veřejného mínění, který může být zkreslený podle toho, kdo si ho zaplatí a jaká skupina lidí je v něm oslovena. Průzkum potom lehce zmanipuluje názory ostatních lidí.
Fischerovou odměnili posluchači dlouhým potleskem, moderátor poděkoval všem, bez kterých by rok dlouhý cyklus besed nemohl být uskutečněn, a Fischerová ještě převzala květiny. Neodmítla se ani vyfotit se zájemci o společnou fotografii na památku.
Petra Malá