Chci dnes složit hold paní Boženě Ledvinkové. Narodila se v roce 1941 v Bánské Bystrici, ale mládí, jak kdysi sama napsala, prožila v ulicích a na zahradách v Rumburku - Horním Jindřichově jako Boženka Jančárková. Odtud si ji odvedl spolužák z rumburského gymnázia Milan Ledvinka jako svoji ženu, když přijala jeho příjmení před oddávajícím úředníkem. Oba dva potom kráčeli spolu životem naplněným láskou, prací, ale i touhou seberealizace v oblasti kultury. A že se jim to dařilo měrou vrchovatou, poznalo mnoho lidí v Rumburku, ale i za hranicemi města. A nebylo to jenom tím, že se jim jejich koníček stal načas i jejich profesí. Manžel jako ředitel knihovny a Boženka jako programová pracovnice místního domu kultury. Oba dva se však ocitli na pozicích, které velmi svérázně řídila tehdejší vládnoucí strana, která trestala „lopatou“ ty, kteří jí nevycházeli ve všem vstříc. Tak potrestala i manžele Ledvinkovy po roce 1968. Milan se stal prodavačem a Boženka nastoupila do tiskárny jako dělnice. A život šel dál, i když cestou s mnoha zákrutami. A touto cestou kráčela i Boženka Ledvinková. Potkávala na této cestě různé typy lidí. Jedni přesvědčující okolí, co je potřeba dělat a jak to dělat, a druzí naopak všechny přesvědčující okolí, že se nedá nic dělat a argumentující tisíci důvody proč. Božena naštěstí pro ni, ale i pro nás patřila k těm prvním. Dál se věnovala svému koníčku - kultuře, zakotvila v Divadelním souboru Hraničář a stala se jeho platnou členkou. Později byla přijata zpět do pracovního poměru v domě kultury a o několik let později, po roce 1989, se stala i jeho ředitelkou. Občané města jí ve volbách dali i důvěru, aby je zastupovala v městském zastupitelstvu. Když odcházela na zasloužený odpočinek, určitě nepředpokládala, že by složila ruce v klín a stala se pouhou pozorovatelkou. Kde mohla, tam přiložila ruku k dílu, a nebýt plíživé a dlouhotrvající nemoci, určitě by dál spřádala plány, jak a čím obohatit kulturní život ve městě, které se jí po skončení druhé světové války stalo domovem, v němž prožila ta šťastná léta mládí a v němž se realizovala v dospělosti ku prospěchu nás všech.
Boženka Ledvinková zemřela v ranních hodinách 3. srpna tohoto roku. Čest její památce!
Josef Eder
Chci dnes složit hold paní Boženě Ledvinkové. Narodila se v roce 1941 v Bánské Bystrici, ale mládí, jak kdysi sama napsala, prožila v ulicích a na zahradách v Rumburku - Horním Jindřichově jako Boženka Jančárková. Odtud si ji odvedl spolužák z rumburského gymnázia Milan Ledvinka jako svoji ženu, když přijala jeho příjmení před oddávajícím úředníkem. Oba dva potom kráčeli spolu životem naplněným láskou, prací, ale i touhou seberealizace v oblasti kultury. A že se jim to dařilo měrou vrchovatou, poznalo mnoho lidí v Rumburku, ale i za hranicemi města. A nebylo to jenom tím, že se jim jejich koníček stal načas i jejich profesí. Manžel jako ředitel knihovny a Boženka jako programová pracovnice místního domu kultury. Oba dva se však ocitli na pozicích, které velmi svérázně řídila tehdejší vládnoucí strana, která trestala „lopatou“ ty, kteří jí nevycházeli ve všem vstříc. Tak potrestala i manžele Ledvinkovy po roce 1968. Milan se stal prodavačem a Boženka nastoupila do tiskárny jako dělnice. A život šel dál, i když cestou s mnoha zákrutami. A touto cestou kráčela i Boženka Ledvinková. Potkávala na této cestě různé typy lidí. Jedni přesvědčující okolí, co je potřeba dělat a jak to dělat, a druzí naopak všechny přesvědčující okolí, že se nedá nic dělat a argumentující tisíci důvody proč. Božena naštěstí pro ni, ale i pro nás patřila k těm prvním. Dál se věnovala svému koníčku - kultuře, zakotvila v Divadelním souboru Hraničář a stala se jeho platnou členkou. Později byla přijata zpět do pracovního poměru v domě kultury a o několik let později, po roce 1989, se stala i jeho ředitelkou. Občané města jí ve volbách dali i důvěru, aby je zastupovala v městském zastupitelstvu. Když odcházela na zasloužený odpočinek, určitě nepředpokládala, že by složila ruce v klín a stala se pouhou pozorovatelkou. Kde mohla, tam přiložila ruku k dílu, a nebýt plíživé a dlouhotrvající nemoci, určitě by dál spřádala plány, jak a čím obohatit kulturní život ve městě, které se jí po skončení druhé světové války stalo domovem, v němž prožila ta šťastná léta mládí a v němž se realizovala v dospělosti ku prospěchu nás všech.
Boženka Ledvinková zemřela v ranních hodinách 3. srpna tohoto roku. Čest její památce! Josef Eder