Tenhle chlapík nám tady chyběl!

Někdo to myslí v dobrém a s nadějí na lepší zítřky, někdo to komentuje ironicky a do budoucnosti hledí s nelibostí, ale v každém případě nenechává nový ředitel Městské policie Rumburk Václav Němeček nikoho lhostejným. Jeho poněkud drsný a specifický slovník se spoustou expresivních výrazů, tykání na první či druhé podání ruky, nekompromisní přístup ke všem, kteří nedodržují zákon, ale také mohutná muskulatura a na skoro neviditelno oholená hlava, to může hodně lidí nadchnout. Ale také naopak. A jak se ukazuje, Václav Němeček, měsíc po nástupu do své nové funkce, má řadu příznivců i odpůrců na obou stranách barikády. Václav Němeček

•  40 let
• výška 183 cm, váha 103 kg
• ženatý, má 4 děti
• vystudoval střední vojenskou  školu v Martině, nyní studuje Fakultu tělesné výchovy a sportu v Praze
• deset let pracoval jako velitel Speciální zásahové jednotky a Speciální eskortní služby Vězeňské služby ČR
• je instruktorem sebeobrany a střelby
• Mistr ČR v boxu z roku 1992
• vítěz řady mezinárodních turnajů v boxu

  Kdo je tedy tento muž a co si od Rumburku slibuje? Vystudoval jsem střední vojenskou školu v Martině a hned po ní jsem se stal policajtem. Časem jsem přešel k vězeňské službě, kde jsem pracoval deset let,  pak jsem začal pracovat u Městské policie v Děčíně. A teď jsem tady. Pokud vím, tak jste pracoval u zvláštní eskortní skupiny a byl jste velitelem zásahové jednotky. Co to znamená? To znamená, že jsem deset let vozil a hlídal tu největší špínu, co tahle republika má - orlické vrahy, masového vraha Roubala a další. Když eskortujete někoho z této „špinavé elity,“ máte k němu jiný vztah, než například k řidiči, který neúmyslně způsobil autonehodu a jde si za to sednout? Nemám. Jsem profík a k nikomu z nich si nevytvářím žádný vztah, ani dobrý, ani špatný. A nerozlišuju mezi nima. Jediný lidi, který nemůžu ani cítit, jsou ti, kteří ubližují dětem. Kteří je týrají nebo zneužívají a znásilňují. Ve vězení pro ně existuje jeden hanlivý výraz, který tady radši nepište (pozn. redakce: prc...čkáři). Tak tyhle lidi z duše nemám rád, to je ta největší žumpa, lidský odpad, bahno, plebs, který chodí po tomhle světě. Stalo se vám někdy, že vám bylo někoho z vězňů líto? Tyhle emoce by si žádný vězeňský dozorce neměl dovolit. Ani já ne. Takže ne. Nebylo mi líto nikoho. Takže přátelství s někým z druhé strany neexistuje? Mám spoustu přátel i na té takzvané druhé straně, kteří jsou podle mého názoru mnohdy rovnější, než někteří ti v uniformách, kteří si na přátele jenom hrajou, povyšují se nad ostatní díky svojí uniformě, a jsou to vlastně pro mě jenom sr...čky. Vy jste byl velitelem zásahové jednotky. U jakých akcí jste zasahoval? Bylo jich víc a nechci o tom mluvit, protože většinou jsou utajované. Ale po jedné z nich jsem byl vyznamenanej vyšší hodností a stal jsem se majorem. Máte strach? Jo. Ze zubaře. A z vězňů, nebo z lidí, kteří stojí na druhé straně zákona? Strach by mi nedovolil tuhle práci vykonávat. Takže ho nemám. Ale mám k nim respekt a nikdy nikoho z nich nepodceňuju. Když jste pracoval ve vězeňství, byl jste i instruktorem sebeobranné taktiky a střelecké přípravy. Trénoval jste elitní policisty. A pak jste toto umění šel učit děčínské strážníky… To je pravda. Učil jsem je všechno, co má dobrý strážník umět - sebeobranu, střílet, brát psí hovínka do pytlíku… prostě takovou klasickou měšťáckou taktiku. Od nového roku jste ředitelem rumburských strážníků a proslýchá se, že už zavádíte nějaké změny. Můžete něco ze svých plánů prozradit? Nějaké změny jsou nutný. Především chci, aby se kluci zdokonalili v sebeobraně. Je k ničemu policajt, který se dívá na to, jak chlap mlátí ženskou, ale bojí se proti němu zakročit, aby sám nedostal před hubu. Taky chci, aby všichni strážníci uměli používat zbraň a nenosili ji jen na ozdobu. Čekají je školení a kurzy, každý rok musí získat osvědčení, že se něco nového naučili. Až porostou profesně, poroste i jejich sebevědomí. Chci, aby si udělali kurzy ze záchranařiny, aby uměli vylovit topícího se člověka z rybníka, uměli resuscitovat, zastavit krvácení. Je toho víc, co se změní. Tak pokračujte, co se ještě změní? Změní se celý systém služeb, kluci budou víc vidět v ulicích, líbí se mi i nápad Jirky Gajdoše na zavedení lokálního strážníka, tedy jakéhosi ochránce za jednu určitou oblast, ke kterýmu budou mít místní důvěru a který jim bude vždycky nápomocen, když ho budou potřebovat. A k tomu všemu chci využít nápad Darka Švába a znalosti Valdy Kotmela a dalších kluků a založit na strážnici dětský sportovní klub, který strážníci sami povedou a všechno, co umí, například sebeobranu, budou předávat dětem. A pak je samozřejmě taky nutná prevence kriminality, a tu chci v Rumburku rozjet ve velkém. Jak moc ve velkém? V hodně velkém! Jste moc stručný. Rozveďte to. Jak jsem si stačil všimnout, Šluknovský výběžek má velký problém s drogama. A Rumburk je místem, kde se soustředí nejvíc mladých lidí, což je pro drogové dealery ráj. Spousta dětí má první zkušenost s drogou už v šestý třídě, a řada z nich začíná na střední škole studovat už ve stádiu závislosti. A to je něco, co se bude prohlubovat, pokud s tím už teď hned něco nebudeme dělat. Co se s tím dá dělat? Některý věci tady zmiňovat nebudu. Ale hodlám si vzít například na sebe přednášky o drogách a chodit po školách, základních i středních, a s mládeží pracovat. Tady je totiž důležitý propojit trojúhelník, jehož jeden roh tvoří radnice, jako ten, kdo chce mít ve městě klid a pořádek. Druhý roh trojúhelníku tvoří městská policie, jako někdo, kdo ten pořádek má zajistit, a třetí roh je mládež. A na té teď záleží nejvíc. Protože podle toho, jací budou dnešní mladí, taková bude naše budoucnost. A já ji chci mít hezkou. Ale neměl by se na tom také podílet stát? Na stát se nedá spoléhat. Ten jen produkuje spousty keců na papíře. A tady už není třeba mluvit, tady je nutný něco dělat. To je taky to, co mě na Rumburku, nejen na státě, štve nejvíc? Kecy na papíře? Hlavně to, že jsem se zde setkal se spoustou lidí, kteří místo, aby přemýšleli, jak se dá problém vyřešit, pořád hledají tisíce důvodů, proč se to řešit nedá. A to je špatně. Takhle se nikdy nic neudělá. Ještě bych se ráda vrátila k městské policii. Slyšela jsem, že na strážníky chystáte fyzické testy. Je to pravda? Jo, je. Můžete být konkrétnější? Ne tak stručný? Na každým člověku je pořád co zlepšovat, včetně fyzický kondice. A já chci, aby moji kluci byli špičkoví. K čemu mi bude kluk, který nepřeskočí plot, který mi omdlí, když uvidí bazén s vodou, což se mi už jednou stalo, i když ne tady. Takový padavky jsou mi k ničemu. Takže moji kluci si projdou každý rok fyzickými testy, aby z nich byli pořádný strážníci. Jeden rok budou běhat, příští rok plavat, pak půjdou do fitka a tak dále a tak dále. Jak jsou na tom rumburští strážníci z vašeho pohledu teď? Nechám se mile překvapit. Co se stane, když některý strážník testy neudělá? Podle zákona musí být městský strážník psychicky i fyzicky zdatný. Takže když neudělá fyzický testy, má nárok na opravu. Když neudělá opravu, tak co s ním pak? Jak je to se zbraní? Stejný. Heleďte, stejně jako dobrý zedník ovládá skvěle svou zednickou lžíci, musí policajt famózně ovládat svou zbraň. Je to jeho pracovní nástroj. A druhou dovednost, kterou musí perfektně umět, je jednání s lidma. Pořád je lepší v klidu se i s největším grázlem domluvit, než se s ním servat nebo na něj střílet. Vy sám si svoji kondici udržujete? Každý den. Zas ta vaše stručnost. Můžete se trochu rozpovídat, prosím? Každý den na sobě makám, a pořád je co zlepšovat. Od mládí boxuju a mám rád bojové sporty, kromě karate. Trénuju sám sebe, trénuju svoje svěřence - holky i kluky. Mám ve svém týmu dvě výborné boxerky, vychoval jsem Lucku Sedláčkovou, která teď už trénuje ve Středisku vrcholového sportu v Praze. Mám své dva výborné svěřence Davida Pazderu a Honzu Jiránka, kteří také už sbírají mistrovské tituly. Takže takhle se udržuju každý den v kondici. Takže plot přeskočíte? To si piš. Je něco, nebo někdo, koho nemáte rád? Já mám rád všechny lidi, jedno jestli žlutý, bílý, černý. Ale nesmějí mě provokovat. Když je člověk rovnej, tak to má u mě v pohodě. Když je to křivák, tak jde ke dnu. Nemám chuť s ním ztrácet čas a kazit si náladu. Nedávám druhou šanci. A nemám rád přizdis...če a vši. Ale co mám opravdu rád, to jsou bojovníci. Lidi, kteří si před problémem nenadělají do trenek. Lidi, kteří třeba vědí, že když půjdou do problému, že dostanou na hubu, ale zadarmo svoji kůži nikdy nikomu nedají. Takový lidi mám rád. Takový bych chtěl mít všechny rumburský strážníky.

 Gabriela Doušová