KUNRATICKÁ pohádka
Na cestě ze Šluknova do Brtníků se vypíná Hrazený, jeden z největších pahorků pod Luží. Možná na něm uctívali Keltové trojici bohů Tara, Teu a Esus a slovanští Milčané a Děčané zas pohanského Peruna, Vesnu či Moranu, kdoví? Všechny kmeny, které se zde usadily, časem odešly nebo se spojily s germánskými rodinami, které celý náš kraj nakonec osídlily.
V mnoha zemích kolem severního moře byl uctíván jednooký bůh Wodan, jenž se dokázal pomocí kouzelného kopí, dvou havranů a vlků změnit v cokoliv. Největší autoritu si ovšem získal právě u germánských kmenů. Jeho choť se jmenovala Frigg. Byla to vysoká spanilá bohyně v bílých dlouhých šatech se sokolím peřím na hlavě, která na obrazech drží v rukou přeslici a vřeteno. A protože kraj pod Luží byl později domovem tisíců pláteníků a tkalců, dostala se Frigg i do místních pověstí a na hoře Luž ji postavili svatyni.
Pak se ale stalo, že král jedné velké říše chtěl ovládnout všechny země a kamkoli s vojáky přitáhl, všude boural svatyně keltských, slovanských i germánských bohů. Od jeho časů se stavěly všude už jen kostely a katedrály, v nichž je dodnes vzýván jeden jediný Bůh všemohoucí.
*
Jednou, to už je taky pěkně dávno, se pod Hrazeným usadil nesmírně bohatý rytíř Kuno, který tam založil osadu a pojmenoval ji podle sebe - Kuno, později se jí začalo říkat Kunova ves nebo Kunratice. A do jeskyně v Hrazeném prý Kuno ukryl své obrovské bohatství. Jeden z pramínků ale z Hrazeného nikam neodtéká, zůstává v tajemné jeskyni, která je v té hoře ukryta a prý je v ní i velké labutí jezero. Stalo se to jednou v čase velikonočním. V Kunraticích bydlela tehdy se svou malou dcerkou Terezkou brusířova chudá vdova Michaela. Živila se vyšíváním ozdob na šaty, závěsy a přikrývky pro bohatší zákaznice, ale i pro klášter a kostely. Pro šluknovskou zámeckou paní všívala do nachového sametu dokonce vzácné perly. Jednoho dne si vyšla do lesa nasbírat suchého chrastí, protože noci byly ještě chladné. Na zádech nesla v nůši své děvčátko, kterému zpívala ukolébavku, aby se mu lépe usínalo. Když dozpívala, svěřovala se stromům a ptáčkům se svou chudobou a tu najednou zaslechla vedle sebe divný šelest. Byl to permoník Šťovíček s hustým knírkem pod nosem, krumpáčem v ruce a hornickou svítilnou, a pověstným stéblem léčivého šťovíku v puse. „Jsi slušná osoba,“ oslovil Michaelu a dodal „tvůj muž byl vyhledávaný brusíř nožů, kos a nůžek, a taky dobrý člověk, než po těžké nemoci opustil tento svět.“ „Máš pravdu, Šťovíčku, moc nám oběma chybí. Zakázek na vyšívání věru nemám mnoho. Dřeme bídu s nouzí, kolikrát nemáme co jíst.“ „Vydrž ještě malinko, Michaelo,“ pokračoval dětským hlasem permoník „za chvíli se ozvou zvony šluknovského kostela svatého Václava. Je pašijová neděle a to se otevírají skály s ukrytými poklady. Ale pozor! Nedopusť, aby tě třpytivá krása uvnitř oslepila!“ Jen to permoník dořekl, byl pryč. Sotva se stačila vdova Michaela vzpamatovat z toho, co jí řekl, ozvalo se ze vzdáleného Šluknova velikonoční zvonění a ona s úžasem hleděla, kterak se před ní otevírá ve vysokém houští ukrytá šedivá skála. Po bílém schodišti sestoupila do velké jeskyně až k mlčenlivému jezeru a tam, na jeho hladině, spatřila, div se světe, sněhobílou labuť. Stěny v jeskyni byly posety perlami a drahokamy, jenomže všude kolem probleskovaly ze země modravé plaménky, což v těch dobách znamenalo, že se má mít člověk na pozoru! Odněkud z hloubi jeskyně se ozval ženský hlas. „Vezmi si, Michaelo, pro sebe a své dítě tolik z Kunova pokladu, kolik potřebuješ, abys už nemusela dřít bídu.“ To nemohl být nikdo jiný, než stříbrná labuť, řekla si vdova. Rychle položila své dítě i s nůší na jeden z jeskynních balvanů a začala sbírat do svých kapes perly a stříbrné mince. Její oči, uvyklé nouzi, nevěřily, že vidí tolikerou nádheru. Vbrzku měla všechny kapsy vrchovatě naplněné a bylo toho tolik, že by až do konce svého života nepoznala bídu a hlad. Avšak, jak známo, kvůli bohatství někdy i ten nejchytřejší člověk ztratí zdravý rozum. A bohužel, vdova Michaela taky tak. Aby mohla nabrat ještě více těch překrásných věciček, spěšně vybalila malou Terinku, položila ji na kámen a další a další stříbrné dukáty ukládala do nůše. Když už měla kunratického bohatství tolik, že sotva vše na zádech unesla, utíkala rychle k východu z jeskyně, aby si to náhodou kouzelná labuť nerozmyslela? Jen co vyšla na denní světlo, zmizelo schodiště a s velkým skřípěním se zavřela i pašijová skála. Vdova Michaela si úlevou oddechla. Přebírala pak ve svých dlaních stříbrňáky, perly a všechno bohatství, ale náhle si s hrůzou uvědomila, že v jeskyni zapomněla svou malou Terezku. A když se celá zoufalá podívala na všechny poklady přinesené z jeskyně, byla překvapena podruhé. Místo stříbrňáků, drahokamů a perel měla plné kapsy a plnou houni obyčejných kamenů. „Kdo podlehne třpytivým stříbrňákům a nahromadí jich více, než je člověku zapotřebí, bývá potrestán na tom nejdražším - na svých dětech,“ zazněl moudrý hlas stařečka Pramínkáře, který se u pašijové skály náhle objevil. Na rameni mu seděl jestřáb Kvído, který dodal. „Gjak, gjak, je to tak!“ Stařeček Pramínkář zvedl kouzelnou stříbrnou hůl, třikráte poklepal na zavřenou skálu a ta se opět otevřela. Chudá vdova se rozeběhla do jeskyně, zvedla malou Terezku, přitulila ji k sobě, vrátila se ven a když stařeček stříbrnou holí skálu opět zavřel, slíbila mu, že už nikdy nikdy v životě mámivým stříbrňákům a bohatství nepodlehne. Domů si přinesla jen chrastí do kamen a svou malou, od zimy promrzlou holčičku.*
Áda přisedl ke klučinovi a řekl to své Dobrou noc, Pumpote.Igor HeinzIlustrace Eva Staňková