Ivan Hlas je skladatelem písní, které mám rád. Příjemný chlapík, kterého proslavily skladby k Hřebejkovou filmu Šakalí léta, reprezentuje „hanspaulskou hudební školu,“ je vyučený knihkupec a teď už i literát. Jeho beletrizované vzpomínky na dětství a dospívání Za barevným sklem jsou (bohužel) útlá knížečka, kterou jsem zhltnul jedním dechem.
Pro vás tu mám kousíček, ve kterém se dozvíte, proč se nestala kapela, ve které hrál, slavnou po celém světě už na začátku kariéry.
„Hoši, udělám z vás druhý Beatles.“ A Tonda, že tedy dohodneme podmínky a chlap ho pozval k výčepu. Bylo nám sice čtrnáct, ale taková byla doba. Za nějakou chvíli se náš manažer vrátil a byl takovej celej posmutnělej.
Prej všechno platí, bude za to i hromada peněz, ale má to jeden háček.
„Když je to jenom háček, tak do toho dem, že jo chlapi?“ Rozhlídnul jsem se po klukách.
„No, von chce, abyste tam hráli nahatý,“ povídá Tonda a dal si ruku před pusu. Ale voči se mu chechtaly.
„Prej je to taková dramaturgie, nebo co.“
Byla to soda. Ten sen, že vykročíme s hudbou do světa a hned takováhle věc. […] A najednou vyskočil Hugo a povídá, že mu vůbec nevadí hrát nahatej. Tak mu povídám, že ulítlej je dost, ale z tohodle by mohl bejt průser.
„Seš blbej, povolíš si řemen u kytary, spustíš ji dolu a nic nebude vidět.“ Už mi to došlo a jásali jsme, že cesta do světa je zase votevřená. Je plno kapel, který maj kytary třeba až u kolen. Pak došlo i Péťovi, že si může povolit řemen u basy. Roztančil se s náma. Jenom Antonín nekřepčil. Jak už asi víte, hrál na bubny. A tak, když ten chlápek zase přišel, vyžádali jsme si tejden na rozmyšlenou.[…]Antonín chodil celej tejden jako tělo bez duše […] No a v pátek večer se svěřil svýmu otci. Z toho je vidět, jak jsme to brali všechno vážně. A jeho otec, kterej nás vždycky podporoval, vyskočil až k lustru. Byl podplukovníkem naší lidový armády, ve který právě probíhaly velký čistky. A teď do toho všeho ještě jeho jedinej syn nahej v západoněmecký televizi!
md