Jak červánek chaloupku ponocného rozzářil

Publikováno: 14.11.2012 Autor: ppo
Jak červánek chaloupku ponocného rozzářilŠLUKNOVSKÁ pohádka Co svět světem stojí, objevují se na obloze tisíce malých i větších obláčků. Když je večer nebo za rozbřesku ozáří sluníčko svými zlatavými paprsky, mění svou barvu a nám se zdá, jakoby po obloze plulo tisíce oranžových či růžových beránků. Velké slunce, které je má k uhlídání, sotva ovšem na všechny dohlédne! A tak není divu, že tu a tam některý z těch zlobivějších sklouzne po vysoké borovici na vrchu Hrazený dolů, aby se podíval, jak si lidé v té krásné tajuplné krajině žijí. Z Hrazeného je vidět Vlčí Horu, v jejímž severním úbočí, na stezce z Nových Křečan do Panského, vyvěrají pramínky řeky Mandavy, která se vine Starými Křečany, Rumburkem, kde přibírá Pstružný potůček, dál se vine Varnsdorfem, kde k ní přitéká z Podluží Lužnička. Mandava končí až za hranicemi kdesi v lužické Nise. Z jižní strany Vlčí Hory, v hlubokém a tajemném údolí se před paprsky slunce ukrývá dravá říčka Křinice, pramenící pod vesničkou Studánka. Křinice protéká Krásnou Lípou, Kyjovským údolím, kde se k ní připojují Vlčí, Brtnický, Červený a Bílý potok. Křinice mizí za hranicemi, až u saského přístavu Bad Žandau, ve velké řece Labe.

*

Ve starobylém městě Šluknově, pod vrchem Hrazený, žil kdysi v malé chaloupce u zámeckého rybníka starý ponocný, kterému všichni říkali Áda. Jeho rakouský tatínek se jmenoval Adalbert, a protože maminka byla Češka, říkala mu Vojtíšku. Úzkými šluknovskými uličkami chodíval ponocný večer co večer kolem městských hradeb, podél kostela svatého Václava i podél zámeckých zdí, několikrát za večer míjel břehy Lesního a Stříbrného potoka i rybníka na náměstí. Ano, šluknovští měli na náměstí rybník, to kvůli častým požárům dřevěných domků, a u rybníka stál pranýř. Byl to kamenný sloup, na němž visel velký proutěný koš hanby, kam strážníci zavírali zlobivé děti! Učitelé přiváděli ze školy své žáčky, aby se podívali na potrestané dítě a dobře si pamatovali, že k rodičům se mají chovat slušně. Áda měl na kožené brašně zavěšenou malou žlutou trumpetku a na ni vždy v celou hodinu zatroubil „tram-tada-dá“ a pak zapíval na dvou tónech, jako faráři v kostele, co nejhlasitěji. Chval každý duch Hospodina,odbila devátá hodina. Svatý Václave, náš patrone:chraň své město ve dne v noci od nepřátel i od zlé moci! V celém městě byl znám touto ponocenskou, ale i dalšími, povětšinou vlastními písničkami, které ho při pochůzkách ulicemi jen tak napadaly. Však mu také přezdívali Áda Písnička. Byla to pro české lidi těžká doba. Skoro celá země patřila cizím pánům. Jejich německou řečí se muselo mluvit všude, ve školách, na úřadech i v kostele. A tak si čeští lidé našli ještě jednu řeč, které rozuměl každý na celém světě - řeč hudby. Není divu, že čeští muzikanti hráli brzo v těch nejlepších zámeckých i královských kapelách po celém světě a vysloužili si tam pověst nejlepších muzikantů. Když se ponocný vracel jednou z ponůcky, zaslechl volání. „Ádo, Ádo, spěchejte domů! Ve vaší chaloupce je světla, jakoby tam hořelo na padesát svící!“ To na něho volal sládek Vavřinec ze zámeckého pivovaru. „I to se jim asi něco zdálo, pane sládku!“ opáčil ponocný klidně. „Já přeci doma ani tolik svíček nemám!“„Kdepak, kdepak!“ namítal sládek bez ustání. „Na vlastní oči jsem to viděl!“ Rozloučili se tedy a překvapený Áda přidal do kroku. „Himlkoprkapusta!“ vyřkl svou oblíbenou nadávku, když u zámeckého rybníka stanul před svou ponocenskou chaloupkou. Tak moc se polekal, že v okamžení mu z úst vypadla jeho dlouhá višňová fajfka.Doma v předsíni postavil halapartnu o zeď, na věšák pověsil lucerničku, brašnu s trumpetkou a svůj dlouhý kabát, a když pak vešel do světnice, málem zkameněl. „Kde se u mě bere tolik světla?“ ptal se sám sebe a dodal „vždyť tu nesvítí jediná svíce!“ Až pak uviděl za stolem na konci lavice toho človíčka. „Himlkoprkapusta!“ zaklel ponocný podruhé, když se podíval lépe. Prapodivný klučina měl na sobě dlouhé růžové dívčí šatečky až ke kotníkům a na jeho hlavince seděl podivný klobouk s chlupatým šaškovským třapcem. „Dobrý večer! Já jsem jeden z těch beránků, co večer i ráno plují po obloze nad vaším krajem,“ představil se jemným hláskem dívčí kluk. „Takže jsi červánek?“ zeptal se Áda. „Ten nejmenší ze všech.“ „A určitě ten nejzlobivější!“ dodal přísně ponocný. „Uhodl!“ řekl se šibalským úsměvem klučina a pokračoval. „Dneska jsem všem červánkům odtamtud nahoře z nebe utekl a po staré vysoké jedli na vrchu Hrazený jsem sklouzl dolů. Tam se mne ujali permoníci, jezinky a stařeček Pramínkář s jestřábem Kvídem a udělali ze mne tohle. A pak mne ten moudrý stařeček poslal k vám.“ „Dědek se už na mou věru zbláznil, co já budu s tebou dělat? A jak tě to probůh oblékli?“ podivoval se Áda. „Mě se to líbí, hlavně ten klobouk,“ namítl červánek. „A víš aspoň, co je to za klobouk?“ optal se Áda. „No, bodejť!“ pochlubil se klučina. „Ve starém mlýně v Kyjovském údolí ho kdysi zapomněl podivný host z Budyšína, prý čertův spolčenec!“ „A co ta dívčí košilka až po zem? To ty bláznivé jezinky neměly něco pro kluka?“ „Mně se náhodou líbí! Je od lesní víly Adélky,“ odvětil červánek a dodal. „Přivedla mne až k zámeckému rybníku a ukázala mi, kde bydlíte. Řekla, že jste ten nejhodnější člověk na světě.“ Ponocný Áda se podíval na malovaný obrázek mladé ženy na stěně a řekl smutně. „Jo, jo, je to už dávno, co mi umřela. Přivedla tě za mnou, protože ví, jak tu bez ní teskním. Je pořád tak hezká?“„Ano. A už se nermuťte, Ádo!“ utěšoval červánek ponocného „jestli to se mnou vydržíte, budu k vám chodit co nejčastěji!“„A já ti budu vyprávět o tom, co se v našem kraji kdysi stalo i nestalo.“ Nad střechami šluknovských chaloupek a domků i nad zámkem a kostelní věží se v té chvíli rozprostřela černá nekonečná peřina se třpytivými knoflíčky a s velkým rozzářeným rohlíkem. Červánek měl už zavřená víčka, ale ještě slyšel, jak ponocný Áda říká. „Ten tvůj klobouk pumphut odnesli kdysi permoníci od kyjovského mlynáře Palmeho na vrch Hrazený ke stařečku Pramínkáři. A protože klobouk byl po dlouhé době okousaný od myší, lesní víly ho sestříhaly, zmenšily a přidaly k němu šaškovskou bambulku. Tak víš co? Protože jsme v Čechách, budu ti říkat podle toho saského klobouku Pumpot. Dobrou noc, Pumpote!“

*

Áda vzal na sebe dlouhý kabát s trumpetkou na kožené brašně, lucerničku, halapartnu a vyšel do šluknovských ulic odtroubit další celou hodinu večerní.

Igor Heinz Ilustrace Eva Staňková