Ve škole jsme se učili především číst, psát a počítat. Tohle trojí nejvíc. A pak ještě pár dalších věcí. Díky tomu si můžeme číst. Psaní, nevím, dnes moc nepoužíváme. Tohle je ale především psaní o počítání (i když vlastně nepíšu, jen ťukám na čudlítka). Sčítání a odčítání si v životě procvičujeme často. S násobením už je to horší a dělení nám nejde tuplem. K tomu jsou potřeba jiné učebnice, sešity, tabulky a kalkulačky, než jsme v lavici používali. Počítat zisk a podtrhávat jen konečný výsledek, to nemůže v životě fungovat. Máme se dělit o svůj smutek i o radost. K tomu potřebujeme den za dnem otevírat stále znovu prastaré dávné knížky pokory, skromnosti a úcty. Nejde to snadno, ale začínat máme stále znovu a znovu, jinak přestaneme být lidmi. Tomu se říká tradice. My nevolíme své kroky jen sami za sebe, ale i za své předky a za všechny, kteří přijdou po nás. To se netýká jen voleb. I když těch samozřejmě taky. Jedenáctého jedenáctý je svátek svatého Martina a v Rumburku na Dobrovského náměstí pořádají Schrödingerův institut, Sbor dobrovolných hasičů a Římskokatolická farnost Rumburk průvod se světly, divadelní pásmo a audiovizuální pásmo pro všechny, kteří chtějí mít tradice znovu ve své blízkosti. A bílý kůň přijede, ať už bude sněžit nebo ne. Protože tradice, to je součást normální životní výbavy. Svatý Martin se o svůj plášť dokázal rozdělit. Máme se stále co učit. Přijďte se podívat, moc vás zveme.
Jiří Čunát
