Karel Plíhal
Vzduchoprázdniny
Když Karel Plíhal napsal někdy v osmdesátých letech minulého století: Pojďme si hrát se slůvky/a kreslit jimi malůvky/i když žádné hvězdy se z nás nestanou/to jen v zasnění nám pod víčky/ty barvičky, ty slovníčky/aspoň chvíli zvonit zůstanou... bylo vlastně jasné, že je to jeho manifest, že si hrát umí a materiálu má dost. Jsou ho plné slovníky, jenomže málokdo s tím materiálem nakládá právě tak jako Plíhal.
Není to žádný chrlič písní, poslední léta hodně zvolnil, a zatímco před deskou Kainarových písní Nebe počká až do úmoru cvičil na kytaru, aby aranžmá bylo opravdu perfektní, před aktuálním albem Vzduchoprázdniny si dal rok a půl koncertní pauzy.Někdy je mírně společensky kritický (a svět je stále stejný/zloba tatáž/a temnou skrytou hmotu/nenahmatáš), někdy sebeironický (sbohem vůně dívčích klínů/jež mi provoněla pleť/já jsem dostal na hodinu/generační výpověď), často poetický (jednou prý se rozplynem/přežijem ve skupenství rostlinném/podzim už hlásí/tři čtvrtě na ocún) a pořád zamilovaný (napadl sníh/tahle bílá ti sluší/jen kolem uší/ti začalo tát).
Od prvního tónu každé písně je jasné, že ji napsal právě Plíhal.
Jeho virtuózní hra na kytaru a zastřený nezpěvácký hlas jsou snadno identifikovatelné a nezaměnitelné.
Na desce Vzduchoprázdniny je dvaadvacetkrát hravý a pořád laskavý, až si člověk říká, že by chtěl vidět někdy toho chlapa naštvaného. Třeba když se dívá večer na zprávy a potom mrskne kytarou a řekne něco od plic.
Tady se toho nedočkáme, protože se pohybuje na hranici zenu, ačkoli, jako zenový mnich by byl možná trošičku moc ukecaný.Ve finále ale, řekne si možná nejeden posluchač, že by se s takovým Plíhalem chtěl kamarádit.
Protože ale víme, že je malinko rezervovaný a odtažitý, je dobré, že nám nabízí šanci po tomhle životě: Když farář rozvlekle/hovoří o pekle/na mysli neklesám/nebudu v pekle sám.Abychom si udrželi šanci Karla potkat alespoň tam, musíme prostě trošičku hřešit.
Což by neměl být problém.
md