To, že se vůbec netěším na začátek školního roku v nové škole a mezi novými lidmi, je samozřejmé. Začíná stres, zmatek, rozřazovací testy, opakování učiv, kterých jsme se v minulém roce chtěli rychle zbavit, ale i seznamování se s novými spolužáky, učiteli a novým stylem a tempem učení. Mám ráda školu, ale řekněme si upřímně, kdyby nebyla povinná, chodili byste tam? Mně osobně by stačily kurzy, kroužky, prostě učení ve vlastním zájmu a dle obliby předmětů. Nemluvě o tom, jak jsem nespokojená s některými školními zásadami a pravidly. Nastupuji prvním rokem na rumburské gymnázium se smíšenými pocity, jelikož se vážně netěším na přísnější a rychlejší tempo učení, i když víc naučí. Netěším se ani na tvrdé, nepohodlné a špinavé lavice a židle. Na hlučnou chodbu a hlučné spolužáky, mezi které občas také patřívám, na některé zbytečné domácí úkoly, na učiva, která stejně nikdy nevyužiji, a zvláště se netěším na brzké ranní vstávání. Ale abych nebyla až příliš pesimistická, ráda bych také vyjmenovala pozitiva. Jsou to příjemné chvilky s učiteli, jejich hlášky a jejich vliv na nás, výroky a průšvihy žáků i celých tříd, vtipné momenty, které ve škole zažijete, učivo, které mě opravdu baví, školní výlety a akce, provokování učitelů našimi fóry, a někteří z nás se možná těší i na tělocvik (bohužel já mezi takové šťastlivce nepatřím). Prostě, nastal konec prázdnin a já žádám žáky, učitele, ale i rodiče, aby se psychicky připravili, nasáli positivní energii a začali si znovu zvykat na ten každodenní chaos, který by vůbec nenastal, kdyby iniciativní Marie Terezie nezavedla povinnou školní docházku. Takže přeji všem mnoho štěstí a hlavně pevné nervy do nového školního roku.
Gabriela Vlachová
