Total Balkan
Blanka Čechová
(neboli pomáhat lze i navzdory humanitárním organizacím)
Mladá, kompetentní, vzdělaná a jenom maličko cynická žena se vzdá práce u zavedené mezinárodní organizace a vstoupí do jiné, aby prožila v jejích strukturách rok v Kosovu. Náraz na byrokratickou hradbu, na kosovskou realitu a pohled na to všechno „odspoda,“ to je kniha Total Balkán.
Ačkoli jde v Kosovu o zcela jiný level, nemohl jsem se při četbě zbavit pocitu, že to všechno tak nějak důvěrně znám tady od nás, ze severu Čech, kde se všelijaké organizace angažují v pomoci malým - drobným - nepřizpůsobivým, aby výsledkem této činnosti byla v nejlepším případě nějaká formální zpráva, případně kulatý stůl a konference s okoralými chlebíčky a unavenou sodovkou.
Opravdu pomáhat lze pouze za cenu drobných administrativních podvůdků a nejlépe za své a ve svém volném čase.
Blanka Čechová ve své knize popisuje vlastní zkušenost z mise v Kosovu a pomalu, den za dnem, nás provází svojí cestou do Mitrovice, po Mitrovici a po Kosovu. S nadhledem popisuje opravdu drsné podmínky ve válečné zóně, výstižně popíše nadřízené i kolegy a drží si odstup, aby mohla komentovat přesně a s nadhledem události, které provázely vývoj v Kosovu v průběhu jednoho roku, a dokonce i vyhlášení samostatnosti Kosova (které sleduje prostřednictvím televizní obrazovky z dovolené v Londýně).
(Její literární alter ego Blankica si odstup neudrží, alespoň co se týká jednoho francouzského důstojníka jednotek KFOR, ale to myslím byl hlavně dárek čtenářům, kteří vyžadují nějaký románek v každém románu).
Tragédie Kosova, kterou nám sdělovací prostředky „hrály“ celé roky den co den, na mě pořádně dolehla vlastně až když jsem četl tuhle knížku, otevřel jsem mapy, listoval Wikipedií. Je to proto, že je osobní a lidská a zbavená všech „keců“.
Ze všech příhod, které skládají mozaiku rozvrácené a bezmocné země, kde byli (a jsou) sousedé schopni se pobít a povraždit, mi pořád vystupuje jedna drobnost: Když se Blankic poprvé rozhodne vzít humanitární pomoc do svých rukou, nakoupí plata kindervajec a v beznadějně nadějném gestu je rozdává nejprve dětem a poté i vojákům jednotky KFOR, aby jim zpříjemnila život a službu. Rozbalený staniol však končí rozházený po zemi a nikomu to v tu chvíli nepřipadá nenormální. A v tu chvíli mě došlo, že až lidé nebudou rezignovat na to, aby kolem sebe uklidili nepořádek, pak to možná bude nějaký nový začátek lepších časů, a to nejen pro Kosovo.
Marek Douša