Ve stresu se ocitne člověk kdykoli, ale hlavně ve chvílích, kdy jde o zásadní posun v našem životě. Jako například poslední rok na základní škole. Přípravy na přijímačky, testy, stres a zároveň i jakási úleva, že to pomalu končí. Člověk si neuvědomí, že by něco mohl poté postrádat, ale uvědomí si to teprve, když se to chýlí ke konci. Ty dny, kdy jste většinu času s učiteli, kteří vám tak nějak přirostli k srdci. I ti spolužáci, kteří vás občas pěkně vytáčeli. Ale když se nad tím zamyslím, tak to s nimi nebylo až tak hrozné. Své díky dávám všem svým učitelům i učitelkám za to, že mne naučili letět vysoko, ale neztratit půdu pod nohama. Také za to, že to s námi všemi vydrželi až do konce.
A musím říci, že to s námi nebylo vždy lehké. To, že trpěli naše žertíky a uměli se jim i zasmát. Za to všechno a za mnoho víc mají mé velké díky. Stala se z nich totiž taková velká školní rodina. Naučit někoho pevné vůli je těžký oříšek, ale i to naši učitelé zvládnou. A jak se říká, kde je vůle, je i cesta. To, že zanedlouho bude konec a že už většinu lidí budu potkávat jen na chodnících, mě přimělo o tomto popřemýšlet. Znovu se musím vrátit ke svým přátelům. Kamarádky, se kterými jsme o přestávkách i o hodinách vedly »vášnivé debaty«, budou za chvíli pryč. Popichování se spolužáky mi bude také chybět, i když si jistě najdu nové. Jediné, co mi snad chybět nebude, je hluk, protože vím, že se ho nezbavím. A to nejlepší přijde až nakonec. Ano, to se říká, ale tohle mi přijde nemístné, jelikož nám všem budou chybět ostatní. Ale stejně jim děkuji, že to se mnou všichni přetrpěli.
Gabriela Vlachová
Rumburk, 9. B, ZŠ U Nemocnice
