Milan Tesař - Deník rodícího se otce
Když se mládenec dozví, že se stane otcem, většinou ho polije horko, opije se nebo vyvede jinou hovadinu… a potom už jen čeká, že to nějak dopadne. Když se podobnou věc dozví dospělý, vyzrálý muž, bývá to obvykle jiné. Důležitý a zásadní moment násobený pocitem odpovědnosti.
V podobné situaci nalézá se i Milan Tesař, resp. jeho alter ego Simon. Čtyřicetiletý, malinko neurotický redaktor, který má zázemí v poněkud nestandardní rodině s množstvím vlastních - nevlastních sourozenců, maminkou, které se celá léta nebyl schopen zeptat na minulost rodiny a bohémským tatínkem - kytarovým virtuosem.
„Kdo jsem a odkud přicházím a kam to sakra přivádím svého syna,“ ptá se autor a pomalinku vyplňuje tajenku křížovky svého života.
Historická linie je napínavější a dramatičtější. Líčení otcova výletu za dědečkem do Brazílie má některé prvky skoro thrillerové, ve scéně hudebního „souboje“ s jistým brazilským kytaristou je napínavá, zároveň i naléhavá a dojemná.
Popsat hudbu je těžké, panu Tesařovi se to daří; jestli si vzpomínám, podob-ně silný pocit z hudby prostřednictvím písmenek jsem měl u Josefa Škvoreckého.
Líčení každodenních strastí bílého heterosexuálního muže na počátku třetího tisíciletí je - pro vrstevníka - k popukání.
Ačkoliv v téhle fázi knihy mám malý problém, když si popisované události promítnu jako film, vidím v roli Simona týpka podobného Woody Allenovi. Protože ale autora knihy znám, vím, že je to obrovský, atleticky stavěný chlap, ze kterého, když už nejde strach, vychází alespoň respekt.
Možná to ale je další důležitý paradox, který bourá zažité stereotypy.
Nakonec mohu zodpovědně prohlásit, že kdybych býval tušil, že očekávání rodiny může být takhle napínavé a ...zábavné, mohl jsem klidně napsat tři knihy. Naštěstí to Milan Tesař udělal za mě.
md
