Dovolte mi několika řádky vyjádřit se k nelehké situaci v našem regionu. Frustrace a horší ekonomické podmínky k normálnímu životu patří k tomuto regionu po desetiletí. Po změně režimu to platí dvojnásob. Obrovský nárůst nezaměstnanosti po »privatizacích« a nezájem vyšších správních celků spustil tikající bombu již dávno. Smekám před všemi živnostníky a podnikateli, kteří se pokusili a stále pokouší tento stav změnit, nebo nebýt alespoň přítěží státu. Dnes tolik skloňovaná krize byla zde domovem i v dobách hospodářského růstu a já jsem byl přesvědčen, že až krize přijde, přežijeme ji lépe, jako víceméně běžný stav. Naopak by nás to mohlo i posílit. Pokud bychom se ovšem nestali světově nejznámějším ghettem Evropy.
Stačilo zneužít a využít naštvaných, frustrovaných a beznadějně bezmocných občanů. Stačilo ukázat prstem, kdo za to může, a slíbit pomstu. Osm let jsem seděl v Zastupitelstvu města Jiříkova, kde vedle sebe žijeme s romskou majoritou jako minorita. Tento model poznaly ve škole i moje děti. Na poštu v Jiříkově nemohu někdy jít, abych raději neviděl. Neviděl to, co však umožňují zákony tohoto státu pro všechny bez rozdílu. Štve mne, jako každého poctivého občana, každý flákač, na kterého připlácím. Vadí mi samozřejmě mnoho systémových chyb sociální podpory, kterých je zneužíváno na úkor starých, nemocných a opravdu potřebných, kteří jsou odpovědní a nemají tu drzost.
Na tyto skutečnosti je starosty léta poukazováno. Oni jsou však bezmocní. Rozumím a chápu potom každého, kdo hledá pomoc a spravedlnost jinde. Může potom však v rozrušení přehlédnout nejednu maličkost. Třeba to, že ho v davu vede člověk s tunou másla na hlavě, který v životě poctivě nepracoval, naopak je o mnoho milionů připravil, a že vlastně mu nejde vůbec o sociální spravedlnost, ale o obsazení radnice. Stejný model ve dvou sousedních městech. Kdo za tím stojí, kdo to platí?
Pana Kohouta jsem viděl jednou před třemi lety na ustavujícím zasedání krajského zastupitelstva, kde měl jako zakladatel fanklubu jednoho našeho poslance plamennou a pejorativní řeč proti mému jmenování do Rady ÚK. Bez potlesku. Měl jsem tedy před svými spoluobčany informační náskok, o jakou existenci kráčí.
Pana Mašína znám a vím, že z jeho hlavy to nebylo. Jakou cestou se dál vydá, je jeho věc, ale musím ocenit, že po našem rozhovoru další demonstraci v Rumburku odvolal. Vysvětlil jsem mu pouze, že výsledkem by byla oboustranná blokáda hranic (k čemuž došlo i tak), obrovské finanční náklady Policie ČR, úbytek hostů a turistů v regionu na další pětiletku, další snížení hodnoty nemovitostí, nedůvěra investorů a pokles výše mezd, kolaps cestovního a turistického ruchu, který je v plenkách a chcípne již jako batole, velký příliv financí pro nepřizpůsobivé a na policejní ochranu, avšak na úkor peněz potřebných na rozvoj regionu. Nic není zadarmo. Na konci je pak zavření jeho oblíbeného fitka v Lužanu, protože nezbude ani na elektriku. Jak obrovské škody podněcování k vzájemné nenávisti to nadělá v mezilidských vztazích, jsem s ním ani neřešil. Že řada rodičů neposlala nebo odhlásila děti z našich středních škol také ne. O to víc mne mrzí, že právě z rumburského gymnázia se šíří výzva k bojkotu mých zařízení. Dokonce i k vypálení mého domu. Jako jediný krajský radní jsem hlasoval v Radě ÚK proti slučování škol. Jeden z hlav-ních důvodů mého odvolání. Vím dobře, proč bych nehlasoval jinak. Seděl jsem totiž i ve finančním výboru KÚ. Z toho jsem odešel již před časem na vlastní žádost.
Takže, slečno Zemanová, omlouvám se, ale na facebook jsem už starý a času mám málo. Nicméně na kafe si čas udělám vždy. Jestli mi něco chcete sdělit, najdete mne v Lužanu.
Asi proto, že mi život dal ty největší radosti a splnil víc, než jsem si kdy přál, mne pak krutě seknul, abych mnohé pochopil, asi proto chci zůstat optimistou. Nebojím se. Věřím tomuto krásnému kraji a mnoha skvělým lidem, kteří tu žijí. Potřebujeme jenom pár tisíc pracovních příležitostí. Jestli tisícovkou přispěje můj projekt Fukova, je to až za hranicí mých přání. Kdybych ale nebyl snílek, nevydržel bych prosazovat tuto myšlenku dvanáct let až ke změně územního plánu. Ještě déle čekám na stavební povolení, respektive změnu územního plánu sportovního areálu na Dymníku. Otázky k projektu Fukov však poslední týdny nesměřují ze zahraničí k ekonomice, ta je skvělá, ale: „je to opravdu bezpečný region?“. Pro mne k smíchu, media však vykonala své.
Do očí bije prázdná průmyslová zóna v Rumburku. Na stole mám tři listy plné odmítnutých firem, které tam měly zájem výrobu postavit. Kdo a proč je poslal pryč? Benteler je skvělá firma, ale asi vysoké požadavky na kvalifikaci zredukovaly počet zaměstnaných místních občanů do dvaceti procent z celkového stavu.
Uvítal jsem tedy nabídku firmy ASK Energo, která má zájem o výstavbu výrobního a logistického areálu v zóně. V médiích dokonce proběhly informace o spalovně odpadů, o vlastnictví akcií firmy, o neúspěchu postavit tuto »spalovnu« jinde. Uvedená media se prý po dotazu odvolala na nejmenovaný odpovědný zdroj z MěÚ Rumburk. Koho to zajímá, ať se tedy podívá na www.askei.eu. Stovky pracovních míst, obrovská příležitost pro zemědělce a čistá výroba elektřiny, které zde dlouhodobě chybí 100 MW. Akcie této firmy nevlastním.
Závěrem bych se tedy vrátil na začátek. Z okna kanceláře vidím tři policejní antony u tureckého kebabu na Lužickém náměstí v Rumburku. Již poněkolikáté. Chlapi dělají dobrou tržbu a zaslouží si popřát dobrou chuť. První razie v drogových varnách už proběhly a budou jistě další. Tihle se nebojí. A to je podle mne největší pozitivum a přínos celých drahých manévrů. Za tohle jediné musím v duchu všem aktérům demonstrací poděkovat.
Mirko Bernas, krajský zastupitel
