Na náměstí v neděli
(Lužickém, 9. 10., pozn. red.) se nás tentokrát na demonstraci moc nesešlo. Kromě nádherného počasí, při kterém bylo určitě lepší strávit neděli s dětmi v přírodě a na výletech, byly ještě minimálně dva důvody ke slabší účasti.
Kromě podivného »odstavení« Josefa Mašína to může být i svolání veřejného zasedání vedení města s občany do Střelnice v polovině října.
Problémy s nepřizpůsobivými se dosud nevyřešily. A ani nemohou. Příliš dlouho se nahrazovaly vyléváním miliard ze společné mísy nejen u nás, ale i v celé východní Evropě, až narostly do téměř neřešitelných rozměrů. Nárůst počtu členů cikánské menšiny, která ve velké míře vede svým příkladem i všechny své děti k celoživotnímu zneužívání sociálního systému země za hojného páchání zejména drobné kriminality, je nezadržitelný.
Jestliže dnes cikánská menšina čítá necelý milion lidí v naší populaci, snadno si při jejich státem štědře podporované porodnosti spočítáme, že nejpozději do patnácti let to budou miliony dva. Za pětadvacet let miliony čtyři. Dál už počítat nejde. Říká se tomu množení geometrickou řadou. Jde z toho strach, který s rasismem nebo xenofobií nemá nic společného.
Chceme věřit, že si reálně hrozící nebezpečí právě na našem příkladu konečně začíná uvědomovat i vláda. V Rumburku se již znatelně projevily kroky vedení města v důsledném tlaku na pořádek a postihů za jeho nedodržování. Jestliže jsme ve městě zaznamenali úbytek asi 150 nepřizpůsobivých Cikánů na základě snižování sociálních příspěvků za přečiny, lze to jistě právem považovat za významný úspěch.
A vidíme to na každém kroku. Věci se konečně nazývají pravými jmény. Sám jsem byl před týdnem svědkem zásahu našich městských strážníků, když dopoledne ve všední den na náměstí »zvedli« skupinu zevlujících spoluobčanů z lavičky, kteří si za četného poplivávání a pokuřování užívali piknik na veřejnosti. Tentokrát jim nebylo nic platné hlasité a okázalé vyhrožování rasistickým útlakem.
Pivo jim bylo na místě vylito a byli vykázáni z náměstí. Nám, kteří jsme toho byli svědky, se chtělo strážníkům zatleskat. Jako bychom nevěřili, že tato naprosto přirozená věc jde vůbec udělat. A že se může konečně týkat úplně všech. Není pravdou, jak se na náměstí a v mediích říkalo, že se naši policisté a strážníci báli, protože zde žijí a mají tu své rodiny. Nebojí se. Ale konečně cítí, že mají oporu. Oporu v zákoně, v obyvatelích a hlavně vedení města.
Zjistil jsem, že tento zákrok našich strážníků zdaleka nebyl ojedinělý a jsem opravdu rád, že viditelně hájí zájmy všech slušných a spořádaných obyvatel - bez ohledu na barvu pleti.
Alois Kittl
rumburský podnikatel