Dimitri Verhulst - Uprdelný dny na uprdelný planetě
Na začátek musím říci dvě věci: tohle je asi úplně první knížka vlámského autora, kterou jsem kdy četl, a za druhé - není to žádné čtení na dovolenou.
No a co, stejně je po dovolených a já stejně žádnou neměl.
Celý, značně nihilistický text je historií lidstva, tedy toho, čemu se tady říká »to«, a to od chvíle, kdy jeho zárodky vylezly z praoceánu až do chvíle, kdy se »to« definitivně zničí.
Autor nešetří nikoho, pálí z těžkých zbraní a víc než o psaní můžeme hovořit o chrlení, které mi asi nejvíc připomínalo Kvílení Allena Ginsberga (Viděl jsem nejlepší hlavy své genera-ce zničené šílenstvím/ hystericky obnažené a o hladu/ vlekoucí se za svítání černošskými ulicemi a vztekle shánějící dávku drogy … vzpomínáte?)
Dimitri Verhulst to má takhle:
„A div divoucí, přemejšlelo to, hluboce se zamyslelo, zaobíralo se otázkou, jak hromadně produkovat zboží. Jako na běžícím pásu, a hned ho prodávat.
Přísné rozdělení personálu a výkonné-ho personálu v továrnách by kupříkladu nebyl vůbec špatnej nápad. A kdyby továrnímu dělníkovi dalo přesně tolik moci, aby uvěřil, že skutečně nějakou moc má, bude to i morálně v cajku a ten idiot snadnějc skousne vycuknej rytmus poloautomatickejch strojů. Nechá ty voly vydělat si tak akorát na to, aby si mohli pořídit auto, něco, co jim dodá vážnosti, pak budou držet klapačku a reklama zařídí zbytek.“
…
Vyrábět! Spotřebovávat! Bůh žehnej účtenkám a bankovním depozitům!
Taková je to hezká knížka. Beznadějná. I když, na jednom místě určitou naději najdeme. Pro stromy: „Stromy se nepotkávaj, a proto žijou v průměru dýl.“
md
