Zastavila mě při nákupu ve šluknovském velkoobchodě sousedka.
„Já jsem vám paní tak nadšená, že tady po večerech běhají ti těžkooděnci,“ hlásila mi u pultu s uzeninami a vyžádala si kus špeku.
„To jistě,“ odtušila jsem.
„Konečně je tady klid a člověk se nemusí bát večer vyjít ven se psem, nebo jít do kina.“ „Ale kdepak,“ zavrtěla hlavou a očima vybírala ten nejlibovější bůček, který byl v nabídce.
„Víte, konečně jsou tady nějací pořádní chlapi. Pohled je na ně hezkej - jak jsou udělaný a takový macatý, chlapácký,“ vysvětlovala se šibalsky přivřenýma očima a zálibně potěžkala dvě kila zadního hovězího v ruce.
„Od tý doby, co jsou tady, tak nemůžu udržet holku doma. Znáte to, už je zralá na vdávání, a tak hned po pátý večer za ní zapadnou dveře a do noci o ní nevím,“ posteskla si vesele a uložila zaplacený nákup do tašky.
„Jó paní, jak já jí závidím. Bejt já o dvacet let mladší a mít o dvacet kilo míň... ,“ zasnila se. Z rozjímání ji vyrušily kostelní hodiny.
„Jejej, už je pět,“ vypískla polekaně.
„Tak to já už běžím, aby mi neujeli. Víte, já si je chci taky užít, dokud tu jsou. Vždyť jsem taky jenom ženská,“ dodala omluvně a vyběhla za první policejní hlídkou, která se ten večer objevila na náměstí.
Gabriela Doušová
