O situaci, kdy se do Šluknovského výběžku stěhuje spousta nových obyvatel, se psalo již několikrát a stále panují obavy, že stav bude spíše horší, než lepší. Hovoří se o dalších domech, které by mohli podnikatelé koupit a obsadit. O vyjádření k tomuto palčivému tématu jsme požádali Miroslava Řebíčka, šéfa občanského sdružení CEDR, které provozuje azylový dům v Rumburku a kde celá záležitost, alespoň mediálně, začala. Ukázalo se, že téma je tak široké, že se jedním článkem postihnout nedá. Pro začátek tedy přinášíme alespoň krátký rozhovor, jako úvod do problematiky.
Vypadá to, že petice proti azylovému domu spustila celou řadu reakcí, které možná odhalily další problémy, se kterými se potýká Rumburk, ale i okolní města. Jak vidíte tu situaci a jak si momentálně stojí »azylák«?
Vaše otázka se skládá ze dvou podotázek, které spolu zdánlivě nesouvisí, a to je odhalení problémů v lokalitě a pověst azylového domu.
Pokud se týká azylového domu, tak situace okolo petice se dosti zklidnila. Proběhla jednání jak s městem, tak s lidmi, kteří petici iniciovali. Azylový dům provozujeme v Rumburku od roku 2009. V celé lokalitě se jedná o jediné místo, kde se s klienty systematicky pracuje. Jako naši chybu vnímáme to, že jsme v rámci provozování sociální služby málo komunikovali se sousedy a oni s námi. Základní myšlenka azylového domu je dát šanci lidem, kteří se snaží vrátit zpět do »normálního« života. Jedním z pravidel, která klienti musí dodržovat, je i zachování soužití s okolím. V případě, že klient hrubě poruší toto pravidlo, je s ním poskytování služby ukončeno. Tím, že působíme přímo v lokalitě, máme dobrý přehled o tom, jak to v místě, které jste nazvali »Rumburský trojúhelník«, funguje. Musím konstatovat, že na zhoršující se situaci v této lokalitě upozorňujeme od počátku našeho působení v Rumburku.
Masivní dosidlování výběžku nepřizpůsobivými lidmi momentálně hýbe veřejným míněním. Může se s podobným množstvím vyrovnat takhle malé území, kde není práce ani pro aktivní vyhledavače?
Cokoliv, co je spojené s romskou otázkou, vždy hýbe veřejným míněním. Pokud jde o čísla, která hovoří o množství nově přistěhovaných, tak je z naší zkušenosti v azylovém domě nemohu potvrdit, ale ani vyvrátit. V azylovém domě se setkáváme pouze s lidmi, kteří zde žijí dlouhodobě a tzv. noví přistěhovalci našich služeb nevyužívají. Výběžek splňuje dvě podmínky pro to, aby se sem nepřizpůsobiví, a tím nemyslím jen Romy, stěhovali nebo byli sestěhováváni. První podmínkou je nemožnost nalézt práci, tou druhou jsou chybějící sociální služby a koncept spolupráce mezi městy, úřady a organizacemi pracujícími s problémovou populací. Co jim zde chybí? Řeknou si, donesu sedm razítek na Úřad práce a nikdo mě s ničím neotravuje. Ideální kombinace.
Když se práce nenajde, musí situaci řešit sociální pracovníci. Jak moc jich je a jaké mají možnosti?
Na tuto otázku týkající se sociálních pracovníků asi nedokážu odpovědět. Ale dokážu zde nastínit možnosti řešení. Základem řešení takovéto situace je spolupráce všech subjektů, kterých se tento problém dotýká. Ať už to jsou úředníci, policie, neziskový sektor nebo školy. Jde o mravenčí práci, ale jedině společný postup může minimalizovat následky této situace. Pořád poslouchám, jak není možné si předávat informace mezi zapojenými subjekty, s čímž nemohu souhlasit, protože existují města, kde se toto daří. Jedním z těchto měst je Bruntál.
Otevřeně se hovoří i o válce Romů, místní proti novým. Může to ještě zkomplikovat socializaci? A určitě je to další argument pro ostatní, že asi nebude všechno v pořádku.
Jakákoliv radikalizace, na kterékoliv straně, situaci nevyřeší. Mnohdy ji spíše zhorší.
Někdy to vypadá, že řešení problematiky národnostních menšin přesouvá stát na obce a občanská sdružení. Neměl by být stát aktivnější a řešit věc systematicky?
S tím se nedá než souhlasit. Ne vždy stát pomáhá při řešení problémů, které jsou spojené s tzv. »nepřizpůsobivými«. Jedním z důkazů mého tvrzení je třeba obecně závazná vyhláška města Chrastava, která upravovala na svém území provozování všech druhů výherních zařízení. Ta byla ministerstvem zrušena. Naštěstí Ústavní soud toto rozhodnutí zrušil a dal městům volnou ruku v regulaci hazardu. To je jeden z bodů, který může pomoci v řešení situace.
Ředitel azylového domu v Rumburku Miroslav Řebíček vysvětluje jeho význam před rumburskými zastupiteli při zasedání v domě kultury. Foto: md
O situaci, kdy se do Šluknovského výběžku stěhuje spousta nových obyvatel, se psalo již několikrát a stále panují obavy, že stav bude spíše horší, než lepší. Hovoří se o dalších domech, které by mohli podnikatelé koupit a obsadit. O vyjádření k tomuto palčivému tématu jsme požádali Miroslava Řebíčka, šéfa občanského sdružení CEDR, které provozuje azylový dům v Rumburku a kde celá záležitost, alespoň mediálně, začala. Ukázalo se, že téma je tak široké, že se jedním článkem postihnout nedá. Pro začátek tedy přinášíme alespoň krátký rozhovor, jako úvod do problematiky.