Po přečtení článku v RN „Záhady rumburského trojúhelníku" se mi ulevilo, že na problémy s nepřizpůsobivými sousedy nejsem sama. Na druhou stranu je to smutné zjištění, kolik lidí trpí jejich bezohledností. Na tento článek v RN z 21. 4. 2011 reagoval jak místostarosta města pan Ladislav Pokorný, tak starosta pan Jaroslav Sykáček. Ten mimo jiné hodnotil výsledky koordinačních schůzek slovy: „Byl jsem překvapen, kolik máme možností jak problém řešit, aniž bychom museli sahat k nějakým restriktivním opatřením." Zajímalo by mě, jaké ty možnosti jsou. Myslím, že po sousedech toho nechceme tolik, jen trochu klidu a pořádku. O pořádku by se dalo taky hodně dlouho psát, ale hlavně nás zaráží, že nemají popelnice. My musíme platit nemalé peníze za odpad a oni dají jakési pytle na roh Palackého ulice a město to zdarma odveze. Nebo přijede multikára a na tu se naloží zbytky starých lednic, praček, sedaček a gum. Pochybuji, že za to někdo platí. Stáváme se levným smetištěm. V Rumburku se mi vždycky moc líbilo, proto, když město prodávalo domy, neváhali jsme s manželi Seidlovými ani chvíli s koupí. Zvelebili jsme zahradu, kde má každý svůj koutek k sezení. Bohužel, teď si toho moc neužijeme. Těšili jsme se na klidné stáří. Všem nám je tady okolo sedmdesáti let a o tichém posezení na zahrádce si můžeme nechat jen zdát. Přesto svůj soukromý boj nevzdám, i když bych vynaloženou energii uplatnila raději jinak.
Jiřina Holubková
