Záhady rumburského trojúhelníku

Publikováno: 7.4.2011 Autor: red

Dvě obyčejné ulice, které na jedné straně vystupují z rohů Lužického náměstí v Rumburku a které se o necelý kilometr dál spojují na křižovatce oddělující zbytek města od Horního Jindřichova, tvoří pomyslný trojúhelník, jemuž dominují tři omšelé a zanedbané panelové domy z dob rozvinutého socialismu. Neznalec místních poměrů by se mohl domnívat, že místo tak blízké centru města je lukrativní lokalitou pro bohaté lidi, podnikatele i realitní kanceláře. Ale opak je pravdou. Rumburský trojúhelník je v posledních měsících zdrojem neklidu a nervozity. Objevují se tu »noví Rumburáci«, lidé odnikud, o nichž nikdo nic neví, kteří zas někdy někam zmizí, aniž by je kdokoliv postrádal. Místo začalo žít jiným životem, než tím, na které bylo desítky let zvyklé. Nejvíce rušno tu začíná být po setmění. Podivuhodná stvoření přitahuje do svých útrob několik heren a nočních podniků, po lavičkách a před večerkou vysedává místní omladina a hloučky lidí tmavé pleti, vzbuzující v kolemjdoucích divné mrazení v zádech. Kriminalita v celé oblasti narůstá, množí se krádeže čehokoliv, co se dá hned zpeněžit - barevných kovů, kol, kočárků, mobilních telefonů, zařízení zahrad, svítidly z pergol počínaje, elektromotory z cirkulárek konče. Starousedlíkům mizí z oken květináče a parapety, ze střech okapy, ze zahrad nábytek a drátěné ploty, ale i dříví do kamen. Mizí dokonce i psi, hlavně ti velcí a masití, jako jsou labradoři a retrívři. Poslední kapkou, kterou přetekl pohár trpělivosti starousedlíků, byla zpráva, že azylový dům pro bezdomovce, který zde funguje již dva roky, se chystá rozšiřovat svou kapacitu. Dobrý záměr dobrých lidí, ať již těch, kteří azyl provozují, nebo sousedů, kteří ho celou dobu tolerovali, dát lidem z ulice druhou šanci na nový a lepší život, se teď obrátil proti nim samotným. K místu se stahují nejen ti, kteří hledají pomoc v nouzi, ale také ti, kteří ji hanebně zneužívají, kteří hledají jen postel, v níž by vyspávali své každodenní alkoholové opičky. Dělají problémy azylovému domu i lidem okolo. Když se nemohou pro svou opilost dostat dovnitř, vybíjejí si vztek před dveřmi útulku. Zvoní na sousedy, dožadují se noclehu, ničí jim zámky a kliky dveří, močí na zdi jejich domů, odhazují lahve od alkoholu a nedopalky cigaret do jejich zahrad. Před jejich malými dětmi se častují těmi nejvulgárnějšími výrazy, pro ránu nemají daleko, a když se někdo z místních ohradí proti jejich chování, třeba jen proti odhozené cigaretě, jejich bouřlivé reakce a výhružky nahánějí strach i těm nebojácným. Tato část města Rumburku trpí, a trpí lidé, kteří tu žijí.

Město na dvě půlky

Je něco před šestou hodinou večer, konec března, po dlouhé zimě konečně trochu teplý večer. Stojíme na malebném Lužickém náměstí ze tří stran obklopeném krásnými staletými měšťanskými domy s novými fasádami, čtvrtou stranu tvoří hotel Lužan, v němž by po citlivé rekonstrukci málokdo hledal pozůstatek panelové socialistické architektury. Náměstí je srdcem města, které rozděluje na dvě téměř stejné poloviny. Široké ulice po naší levici jsou plné obchodů, bohužel z drtivé většiny plné asijského zboží v polámaných papírových krabicích nebo halabala naházených do regálů. Ceny jsou přiměřené německým kupujícím, takže pro Čecha je i u rum-burského Vietnamce draho. Na této straně města sídlí všechny důležité úřady, pošta, policie, městští strážníci, jsou zde všechny významné církevní památky, až na jednu výjimku všechny základní školy a čtyři školy střední, všechna zdravotnická zařízení, včetně nemocnice a pohotovosti. Druhá část města, kterou otevírají ulice SNP a Palackého, je spíše čtvrtí vilovou, obytnou a odpočinkovou. Jejím ústředním bodem je dům kultury a sportovní stadion. Až donedávna to byla ta klidnější část města.

Podvečerní idylka

Na šedivém, odpadky zasněženém trávníku mezi dvěma paneláky hraje skupinka romských dětí se dvěma tatínky fotbal. Gól padne pokaždé, kdykoliv míč vletí na silnici, jedno jestli trefí chodce či projíždějící auto. Hlavně, že je tam! Fotbalové jásání sleduje několik romských matrón, rozšafně rozložených na dvou dřevěných lavičkách. Na stehnech doširoka rozhozených do stran kolébají ty nejmenší děti, jedna z nich bez ohledu na chladný jarní větřík a kolemjdoucí rozhalí košili, přivine k prsu asi dvouletého caparta a kojí. Atmosféra tohoto místa je překvapivá. Milá, sousedská, přátelská. Ale jen do té doby, než jsme se objevili se svými fotoaparáty. Najednou jsou všichni ve střehu, hra ustala, ze zaparkovaného auta se vysoukalo pět chlápků, směrem k nám se vydalo několik mladých Romek. Za jiných okolností bych ocenila jejich exotickou krásu, teď jsem ale koukala, odkud z jejich strany hrozí nebezpečí. „Co tu fotíte," vystartoval na nás jeden z mužů. Vysvětlujeme, že si fotíme celé město, všechno, co se nám líbí. „Tady nemáte co fotit, tady není nic k focení," huláká a tváří se nevraživě. Ani ostatní, kteří se k nám nepříjemně přibližují, se netváří přívětivě, a tak raději opouštíme pozice a míříme hlouběji do ulice. Nechceme nikoho provokovat, přeci jen jsme na cizím území...

Taková hezká, mrtvá ulice...

Bydlet v Palackého ulici by mohlo být hezké. Je široká, světlá a slunná. Není tu velký provoz a panelové domy hned za náměstím patřící bytovému družstvu jsou nově zrekonstruované a pěkné. Je tu Klub seniorů, což vzhledem ke svému věku velice oceňuji, je tu i noční bar a nonstop herna, což naopak neoceňuji vůbec. Za křižovatkou však ulice Palackého mění vzhled. Lemují jí nejvýše dvoupatrové staré domy, které dýchají předválečným provincionalismem a které působí dojmem, že nikdy nebyly nové a pěkné. Je tu čisto, na rozdíl od trávníků u paneláků. Ale kromě jakéhosi drobného pohybu v místním pneuservisu, jakoby se tu život zastavil. Nikde si nehrají děti, nikde není slyšet zvuk rádia či televize, žádný pohyb kolem domu nebo na zahrádce, všechna okna v ulici zavřená... Zastavuji rychle jdoucí ženu a ptám se, jestli tady bydlí. „Naštěstí ne," odpovídá s úlevou. „Bydlím o kus dál, v lepší čtvrti." Nechápu, co tím myslí, a tak vysvětluje: „Víte, tohle není dobrá čtvrť. Je to místo feťáků, pobudů a zlodějů. Bydlet tady, to je o strach. Jenom tudy chodit, to je o strach. A nejhorší je, že se to odsud šíří už i k nám, že už i u nás kradou..." mávne rukou v beznadějném gestu a spěchá odsud směrem k německé hranici.

Zlatí Cikáni a nenáviděný »azylák«

O kus dál konečně zaznamenáváme život na zahradě nově postaveného domu. Mladý muž, kterého jsme vyrušili od opravy plotu, se na nás dívá zpočátku dost nedůvěřivě. „Jak se nám tu žije? Co vám na to mám říct?" odpovídá otázkou a pak dodává otevřeně. „Blbě se tu žije. Ještě před časem to tady bylo klidné a skvělé místo. Žádný provoz, čisto, bezpečno... Měli jsme tu bezvadné sousedy. Byli to Cikáni, ale slušní a fajn lidi. Škoda, že se odstěhovali. Teď je tady »azylák" a nic horšího jsem si doopravdy nemohl přát," dodává sarkasticky. Vysvětluji mu, že policisté i strážníci naopak přínos azylového domu oceňují. Na ulicích, podle nich, ubylo bezdomovců a opilců, hodně lidí díky azylu našlo cestu ven ze zoufalé situace. „Je tam prý velmi přísný režim, který klienti musí bezpodmínečně dodržovat, nesmí se mezi sebou navštěvovat z patra do patra, musí udržovat pořádek, chodit domů včas, nepovalovat se přes den v posteli, nesmí být opilí, jinak je do domu nepřijmou," doplňuji. „Jenomže v tom je právě ten zakopaný pes. Opilce dovnitř nevpustí, azylový dům tím pádem problém nemá. Problém zůstal na ulici, před našimi dveřmi, a to už nikdo neřeší," dodává trpce. „Žít s nimi tady, to je peklo," stěžují si místní na klienty azylového domu. „Vysmívají se nám, když si uklízíme naše zahrady, a pak nám s radostí na ně vyhazují nedopalky z cigaret. Děláme si to tu hezké a oni nám to naschvál ničí. Smějí se nám, že chodíme do práce, že pracujeme kolem našich domů a na zahradách. Když tady před časem azylák otevřeli, říkali jsme si, ať tu jsou, když jim to pomůže. Ale nikdo z nás netušil, že se to pro nás stane noční můrou." Situace se pro lidi v okolí azylového domu stala natolik neúnosnou, že před měsícem sepsali petici nejen proti jeho rozšíření, ale proti jeho existenci vůbec. „Nechceme ho tady!" říkají sborem. Trpělivost lidí z rumburského trojúhelníku má také své hranice.

Zlodějina tady jen kvete

Malý prostor mezi oběma ulicemi je velmi bohatý na prostředí, které je pro kriminalitu živnou půdou. Například noční podniky a nonstop herny. Celé noci zde vysedávají gambleři, kteří zde utrácejí nehorázné sumy peněz za trochu toho vzrušení ze hry, za hodiny marného čekání na naději a za pár kapek adrenalinu, který se jim vyplaví do žil pokaždé, když známý zvuk ohlásí výhru. Ale vyhrávat se nedá vždycky a prohra s sebou přináší nedostatek peněz. Sehnat je v okolí není těžké. Ještě pořád je tady co ukrást, ještě pořád zde žijí lidé, kteří něco vlastní... a ještě pořád sběrny vykupují cokoliv, co stojí za to, aniž by po prodávajících požadovali doklad totožnosti, jak zákon přikazuje. Dávám se do řeči se starším mužem, který po nás notnou chvilku pokukuje z okna. „Tady se v poslední době krade pořád. To není den, aby se něco neztratilo. A lidi už to ani nehlásí, vždyť to ani nemá cenu," vysvětluje rezignovaně. „Myslíte, že to dělají ti lidé z azylového domu?" zajímá mě. „Nejen z azyláku. Kradou ti, co potřebují peníze na bedny (výherní automaty, pozn.), ale kradou i feťáci, kteří se stahují támhle do toho domu," dodává muž a ukazuje k nedaleké vilce. Jakási žena zaslechla náš rozhovor a ochotně se k nám připojuje: „Tady se to schází noc co noc. Máte to tu vidět ve dvě ve tři v noci, ten šrumec. Najede sem pět šest aut, z baráku vyběhne chlápek, něco jim strčí do okýnka, něco si vezme a za chvíli je klid. To jsou asi velký ryby," zauvažuje žena. „No a pak se nám tu courají celé dny a noci ty menší ryby. A ty když potřebují na dávku, tak taky něco ukradnou, prodají to v zastavárně a mají vyděláno hned." O tom, že se zrovna v tomto době prodávají drogy, o tom mluví celý Rumburk. Již jednou zde policisté vybrali varnu pervitinu a na čas vše utichlo. Zdá se, že dnes se vše vrátilo do starých kolejí.

Odčinit vinu prací? Směšné!

V ulici byly ještě nedávno dva squaty a jejich obyvatelé také dokázali místním pěkně otravovat život. Kromě věcí, které se dají zpeněžit, kradli i dříví do kamen. Nejednou se stalo, že majitel vyschlého dříví přišel o celou zásobu na zimu dřív, než přišel z práce. Jednoho z pachatelů se podařilo chytit, byl to postarší squater. Poškozený majitel dřeva chtěl po něm jen jediné, aby si musel svou vinu odpracovat a nasekat tolik dříví, kolik ukradl. Předpokládal, že by to zcela jistě mělo velký výchovný účinek. S tím souhlasili i policisté. Bohužel, bylo by to však i nezákonné, protože nutit někoho k práci, a ještě za trest, to se v demokratické společnosti přeci nesmí.

Strach a vztek

Nemám ráda, když novináři ve svých zprávách píší otřepanou frázi: „A místní mají strach." Ale teď mi nezbývá nic jiného, než ji použít také. Není totiž jiný způsob jak vyjádřit, co lidé žijící v této lokalitě prožívají. Pobudové a povaleči už jsou natolik drzí, že dost hrubým způsobem vyžadují peníze i po dětech, které ráno spěchají do školy. Městští strážníci proto od jisté doby hlídkují před zahájením vyučování v ulicích, aby cesta malých školáků byla bezpečná. Bojí se i lidé, kteří se vracejí večer z filmových a divadelních představení v domě kultury. Bývalá ředitelka Domu kultury Rumburk Helena Menšíková přiznává, že se nikdy dřív nemusela večer v Rumburku bát. „Často jsem se vracela domů až pozdě v noci a nikdy jsem neměla pocit, že by mi něco hrozilo. Ale teď se bojím chodit sama, bojím se chodit po setmění po Rumburku," přiznává. Strach však svírá lidi i za zavřenými dveřmi jejich bytů. „Nepamatuji si, že bychom se doma zamykali. Snad jen domy zepředu do bytů, ale vchody do zahrad jsme kvůli psům nechávali otevřené. Ale teď už se bojíme jít i v noci spát, aby nám někdo nevlezl do domu. Nemůžeme nechat ani psy na zahradách, ztrácejí se nám. Dneska už není v okolí dům, odkud by něco neukradli. Někdo má z toho všeho strach. Já mám ale pořádný vztek," netají se svými emocemi další z místních obyvatel.

Strach mají i obchodníci

Asi nikoho nepřekvapí, že tam, kde se daří zlodějům, daří se i vetešníkům a zastavárníkům. Nakukuji skrz zamčené skleněné dveře a masivní mříže za nimi do nově otevřené zastavárny v ulici SNP. Můj pohled klouže dál setmělou prodejnou a narazí na další mříže těsně před prodejním pultem. Zdá se, že pan podnikatel svým klientům moc nedůvěřuje, když se tak jistí. „Cete něco," ozve se za mými zády. Mladý asiat se na mě zeširoka usmívá, a když jeho pohled uvízne na mém fotoaparátu, jeho úsměv nemá konce. „Nechci nic, a už vůbec nic nechci prodat," odpovídám taky s úsměvem. „Aha," odtuší. „No ted má savreno, ale psíde f devet, sel na pifo. Pak muzete koupit nepo podat, co cete," vysvětluje ochotně. Překvapuje mě, že pan zastavárník je ochotný pracovat i v noci. Zřejmě když jde o kšeft, raději ani nespí. „Je tu posád, dyz neco cete podat, dicki tu bude..." usmívá se malý mužík. Raději mizím, abych se nakonec nenechala umluvit k prodeji služebního fotoaparátu. Dalším z míst, kterému se starousedlíci po setmění raději vyhýbají, je místní večerka. Prý se tu v noci shromažďuje omladina. Alkohol tu seženou vždycky, a přestože má město vyhlášku o zákazu popíjení alkoholu na veřejnosti, nikdo z nich ji ani náhodou nedodržuje. A zákon o nepodávání alkoholu dětem a mladistvým, ten už vůbec nikoho nezajímá. Nakoukla jsem dovnitř. Obvyklý vietnamský sortiment, jak se říká po česku „rakve, biče, volejovky". Obvyklý asijský odér, který nepřebije ani vůně prodávaných saponátů, ani ráno upečených rohlíků. Za kasou sedí mrňavá Vietnamka a loupe mandarinku. „Na, ohutnej," podává mi půlku se stejným úsměvem, jako asijský mladík na ulici. „Je dobá, sadká," dodává. Ochutnávám nabízené a ovoce a musím souhlasit. Opravdu je dobrá a sladká. „Ces kilo, dve," nabízí se ochotně. Odmítám a zavádím hovor na to, jak se jí tu žije. „Dobý," odpovídá s naučeným úsměvem. „A nebojíte se tady večer sama?" „Dobý, dobý je to. Lidi tady dobý," mele si svou, ale už tolik nejiskří. „Prý se tu schází divní lidé, tady před večerkou, těch se nebojíte." „Secko dobý, lidi dobý," drmolí Vietnamka automaticky, její pohled míří k zemi, zuřivě loupe dvě mandarinky najednou a pak dodává plaše: „Nerosumi ceski." A hovor byl u konce. Pomalu se stmívá a okna v domech se začínají rozsvěcet. Blikající neony s částkami Jackpotu nad hernami lákají k hazardu. Žena, něco mezi třiceti a padesáti roky, míří rychlými kroky dovnitř, zatímco od sebe odhání řvoucí, asi pětileté dítě: „Di domů, přijdu za chvíli," odstrčí klučinu razantně. Dítě chvíli brečí za zavřenými dveřmi nonstop herny a pak se pomalu odplouží k nejbližšímu paneláku. Z oken domů jsou slyšet znělky reklam. Dvě ženské na sebe pokřikují z oken jednoho domu do druhého. Partička asi sedmnáctiletých výrostků dohání dvě mladé Romky, které se tomuto „přepadení" náležitě nahlas chichotají. Nezbytný hudební doprovod z mobilního telefonu v rytmu hip hopu nesmí chybět. Dosud tiché ulice začínají ožívat. Vetešník hlasitě roztahuje mříže zastavárny, před večerkou zastavují tři auta dunící hudbou, každé jinou, zatímco spolujezdci vyskakují pro pár lahví tvrdého. Všechno se dává do pohybu. Představuji si, jak je asi těm, kteří přijdou po práci domů a chtějí si po večeři odpočinout, pustit si film a pak jít v klidu spát. Tady, v tomto malém kousku Rumburku na to nemají šanci. Tady se nespí. A ráno, až vyjdou ze svých domů, mohou mluvit o štěstí, že se jim - zatím - nic neztratilo. Že kus jejich majetku - zatím - neskončil u překupníka v zastavárně. Pro slušného člověka je nejlepší odsud se odstěhovat, řekl mi jeden z místních a měl pravdu. Ten, kdo by tu chtěl žít, si bude muset zvyknout na denní i noční režim těch, kteří této čtvrti určují rytmus. Musí se naučit ve dne spát a v noci žít naplno a nahlas. Musí si zvyknout, že nic kolem něj nebude hezké a čisté a uklizené. Musí přijmout fakt, že co není zabetonované do země, je snadno odcizitelné. Musí se přizpůsobit názoru, že co je jeho, je i jejich. Musí se přizpůsobit tomu, že morálka, slušnost, pořádek a zákon tady nemají místo, že tady vyhrává ten silnější a tvrdší. Ten, kdo tady chce žít, musí se přizpůsobit. Musí se přizpůsobit malé nepočetné menšině nepřizpůsobivých.