To, o čem tu dneska budu psát, není vlastně v pravém slova smyslu knížka. Je to mnoho knih najednou, je to magazín v tom nejlepším slova smyslu a je to ČIN, který v podobném rozsahu nemá u nás obdoby, když nebudeme brát v potaz obdobně koncipované Světové literatury vydávané koncem šedesátých let minulého století (ale kdo by si to pamatoval).
První číslo Labyrint revue vyšlo v roce 1991, a tak letos v únoru oslavil Labyrint dvacet let trvání, a to vydáním dvojčísla 27 - 28.
Ještě jenom pro jistotu a technicky přidám informaci, že od roku 1997 vychází Labyrint revue jako dvojčíslo pravidelně, takže počet čísel se neshoduje s počtem svazků a člověk se často nedopočítá.
Co pravidelné je, že každý svazek se věnuje jednomu tématu, které drží všechny příspěvky »pohromadě«.
Takže jsme měli možnost číst na téma: UTOPIE, NEBEZPEČNÉ VZTAHY, UDĚLEJ TO SÁM, AUTOPORTRÉT, nebo NOVÁ EVROPA.
Poslední kousek se zabývá PŘITAŽLIVOSTÍ DEKADENCE.
V čem se liší tenhle magazín od toho »normálního« je vlastně popsáno v editorialu: „Lehké barevné magazíny pravidelně přinášejí fotoreportáže o životním stylu. Párkrát mě napadlo, že před tím museli vždy dokonale uklidit, protože: kam zmizel každodenní nepořádek, nutný, když někdo skutečně žije? Takový ten »provozní bordel« zajímavý z antropologického hlediska, neboť se u každé rodiny liší. Ale především, kam zmizely knihy? Jako by se populární osobnosti styděly za to, že by snad ještě mohli číst. V jejich moderních bytech nacházíme jen vydesignované lapače prachu. Někteří návrháři pragmaticky došli tak daleko, že klientům dodají s nábytkem rovnou i příslušný počet knih. Že si tak lze objednat interierovou intelektuální tečku."
Tady je čtení dost. Texty kritické, povídky, rozhovory. Je tu i příloha výtvarná a dojde i na komiks. Čtení občas náročné, ale vydatné. A na přelouskání je času dost, další dvojčíslo čekejte až napřesrok.
To, o čem tu dneska budu psát, není vlastně v pravém slova smyslu knížka. Je to mnoho knih najednou, je to magazín v tom nejlepším slova smyslu a je to ČIN, který v podobném rozsahu nemá u nás obdoby, když nebudeme brát v potaz obdobně koncipované Světové literatury vydávané koncem šedesátých let minulého století (ale kdo by si to pamatoval).
První číslo Labyrint revue vyšlo v roce 1991, a tak letos v únoru oslavil Labyrint dvacet let trvání, a to vydáním dvojčísla 27 - 28.
Ještě jenom pro jistotu a technicky přidám informaci, že od roku 1997 vychází Labyrint revue jako dvojčíslo pravidelně, takže počet čísel se neshoduje s počtem svazků a člověk se často nedopočítá.
Co pravidelné je, že každý svazek se věnuje jednomu tématu, které drží všechny příspěvky »pohromadě«.
Takže jsme měli možnost číst na téma: UTOPIE, NEBEZPEČNÉ VZTAHY, UDĚLEJ TO SÁM, AUTOPORTRÉT, nebo NOVÁ EVROPA.
Poslední kousek se zabývá PŘITAŽLIVOSTÍ DEKADENCE.
V čem se liší tenhle magazín od toho »normálního« je vlastně popsáno v editorialu: „Lehké barevné magazíny pravidelně přinášejí fotoreportáže o životním stylu. Párkrát mě napadlo, že před tím museli vždy dokonale uklidit, protože: kam zmizel každodenní nepořádek, nutný, když někdo skutečně žije? Takový ten »provozní bordel« zajímavý z antropologického hlediska, neboť se u každé rodiny liší. Ale především, kam zmizely knihy? Jako by se populární osobnosti styděly za to, že by snad ještě mohli číst. V jejich moderních bytech nacházíme jen vydesignované lapače prachu. Někteří návrháři pragmaticky došli tak daleko, že klientům dodají s nábytkem rovnou i příslušný počet knih. Že si tak lze objednat interierovou intelektuální tečku."
Tady je čtení dost. Texty kritické, povídky, rozhovory. Je tu i příloha výtvarná a dojde i na komiks. Čtení občas náročné, ale vydatné. A na přelouskání je času dost, další dvojčíslo čekejte až napřesrok.