Pokračování z RN č. 5
Rumburská farnost, založená na sklonku 40. let repatriovanými volyňskými Čechy, nikdy neztratila svou volyňsko-českou většinu. Jako všechny obdobné farnosti, především v malých městech severozápadního pohraničí, jako např. Frýdlant, Krupka, Podbořany aj., začala v průběhu 70. let postupně populačně upadat. Tento úpadek měl dvě hlavní příčiny:
Zaprvé se nepodařilo pokračovat v pravoslavné tradici volyňsko-českého živlu v druhé a třetí generaci narozené již ve vlasti, což po vymření první generace znamenalo těžký početní úpadek věřících v těchto farnostech. Zadruhé své »ovoce« přineslo třicet let šikany, obstrukcí, nepřejícnosti, ústrků i otevřeného pronásledování církve ze strany komunistické moci spojené s ateistickou výchovou ve školách i v rodinách, očerňováním a zesměšňováním všeho křesťanského, církevního, náboženského. S míněním, že »je jiná doba«, se zapomnělo na prostou skutečnost, že člověk a podstatné stránky života zůstávají stále stejné...
V letech 1980 a 1981 se farnost ocitla takříkajíc ve vzduchoprázdnu. Nového stálého kněze nebylo, na velké svátky přijížděli ad hoc pověření duchovní, například volyňsko-český duchovní otec Vladimír Chocholouš z Liberce. V roce 1981 byl administrací pověřen frýdlantský duchovní správce otec Juraj Minčič, rodák ze Zemplína z rodiny, která se ve 20. letech vrátila k Pravoslaví z řecko-katolické církve (Unie). Farnost administroval až do září 1998. Za tuto dobu vykonal ve farnosti devět křtů, z toho osm v rodinách volyňských Čechů, a jedenáct pohřbů, z toho sedm volyňsko-českých. Bohoslužby konal dvakrát měsíčně s nesmírnou obětavostí. Vstával ve tři hodiny ráno a cestoval vlakem pět až šest hodin, a to i jako pokročilý sedmdesátník. Překážkou pro poslední volyňsko-české věřící bylo ale výhradní užívání církevní slovanštiny při bohoslužbách. Farní dům byl do března 1990 obýván synem otce Kolomackého Danielem, který ovšem trpěl duševní chorobou. Objekt následně nebyl vůbec obýván, nebylo v silách farnosti jej udržovat, silně chátral, byl mnohokrát vykraden. Strážný vrch se stal pro městskou veřejnost nebezpečným místem, na němž se dějí kriminální činy. Vrcholem tohoto stavu bylo vážné znesvěcení chrámu v březnu roku 1999. V té době se farnost již nacházela prakticky ve stavu klinické smrti, laické orgány byly nečinné, nemovitost v havarijním stavu a na bohoslužby docházely dvě osoby.
Prakticky ihned po převzetí farnosti otcem Antonijem Drdou 13. září 1998 začaly být hledány cesty k záchraně zničeného farního domu a chrámu. Otec Antonij s mátuškou Dorkou a jednoročním synkem Janem tehdy bydleli nedaleko Rumburku v malém domku a samozřejmě neměli hmotné prostředky nutné k opravě neobyvatelné fary. Dům bylo přitom nutné co nejdříve obydlet, aby nedocházelo k jeho dalšímu ničení. Jako jedna z možností se tehdy jevila přeměna farního domu na monastýr (skit). Rodina otce Antonije tehdy udržovala písemný styk s rjasoforním mnichem Kyrillem (Metyšem) ze svatohorského monastýru Stavronikita. Ten tehdy hledal možnosti návratu do vlasti. Zřízení skitu při farním chrámu na Strážném vrchu, s požehnáním metropolity pražského Doroteje (Filipa), světitele otce Antonije, se tehdy jevila jako schůdné a rychlé řešení. Bohužel, z těchto záměrů posléze z různých důvodů sešlo. Tímto záznamem zápisky Kroniky pravoslavné církevní obce v Rumburku po roce 1999 končí.
Dnes je Pravoslavná církevní obec v Rumburku velice činorodá. Na Stráž-ném vrchu se v pravoslavném kostelíku schází při pravidelných bohoslužbách okolo patnácti aktivních věřících. Každou neděli po svaté liturgii se zde koná nedělní škola pro děti, členům církevní obce, ale i dobrodincům a přátelům a pravidelným poutníkům farnosti je k dispozici knihovna Pravoslavné církevní obce. Kromě bohoslužeb mohou věřící kdykoli požádat o pastýřskou návštěvu duchovního ve svých domovech, a to dle své vlastní potřeby.
Kolik lidí se na Šluknovsku hlásí k Pravoslaví, se ukáže až při Sčítání lidu v roce 2011.
