Pokračování z RN č. 4
O životě církevní obce si můžeme udělat úsudek i podle počtu vykonaných tajin. Archimandrita Andrej od počátku svého působení ve farnosti do získání chrámu na Strážném vrchu (v letech 1952 až 1957) vykonal 23 křtů, z čehož bylo 20 křtů v rodinách volyňských Čechů a tři křty v rodinách rusínských. V matrikách čteme jména ro-din pravoslavného vyznání: Krejcarovi, Pazderníkovi, Kousalovi, Hokešovi, Stelmaščukovi, Paterovi, Rudinkovi, Bulecovi, Kovalčukovi, Menclovi, Sítařovi, Chocholoušovi, Větrovcovi, Kockovi, Šaurovi. Za stejné období vykonal 18 pohřbů, z toho v jedenácti rodinách volyňských Čechů.
V letech 1957 až 1961 proběhla základní rekonstrukce objektu na Strážném vrchu. Ten byl ve velmi špatném stavu, chyběla okna, dveře, podlahy, chrám i fara byly silně znečištěné. Otec Andrej postupně celý objekt opravil a chrámový prostor opatřil výzdobou a ikonostasem. Dokonce se mu podařilo získat z České Kamenice zvon. Jeho schopnost prakticky z ničeho opravit a vybavit chrám vším potřebným se v těchto letech mohla projevit opravdu naplno - stavěl, opravoval omítky, psal fresky, stavěl ikonostas, šil roucha, a ještě stejným způsobem pomáhal desítkám farností v celém Československu, od Sokolova až po obce v okrese Snina na slovensko-sovětských hranicích. Střídavě sloužil v Rumburku a České Lípě, hojně navštěvoval věřící, jezdil do Prahy nejprve k metropolitovi Ioannovi (Kuchtinovi) a později k metropolitovi Doroteji (Filipovi), s nímž měl velmi vřelý a hluboký vztah. Vypomáhal s opravami chrámů po celém Československu, což mu umožnilo i jisté polevení v napjatých vztazích mezi státní mocí a církví. Velmi ctil památku svatého vladyky Gorazda (Pavlíka). Ačkoli byl ruským duchovním, hluboce pronikl do potřeb české misie (v rumburském chrámu se např. zpívalo vždy výhradně česky dle sborníku vladyky Gorazda).
V následujícím období až do konce 60. let vykonal otec Andrej celkem 40 křtů, tedy v průměru asi tři křty ročně. 25 křtů z tohoto počtu bylo v rodinách volyňských Čechů, původem z okresů Rovno, Dubno a Luck. V matričních zápisech nalezneme ale také bývalé československé legionáře a jejich rodinné příslušníky, např. Valerii Šímovou z Varnsdorfu, Nikolaje Hochmala, narozeného v Číně a jeho syna Pavla, a také několik křtů podkarpatských Rusínů. Za stejné období pohřbil 37 věřících, z čehož bylo 27 volyňských Čechů, ale také několik ruských emigrantů a jeden Srb.
V 70. letech se postupně začíná projevovat úpadek církevní obce. První generace volyňských Čechů pomalu vymírá, jejich potomci, narození již v Čechách, ztrácejí vazbu k Pravoslaví, atheistická propaganda a rychle se měnící žebříček hodnot většinové společnosti se neblaze projevuje na životě nejen farnosti a pravoslavné církve v Československu, ale také na životě většiny křesťanských církví a náboženských organizací. V 70. letech bylo ve farnosti vykonáno již jen 13 křtů, ve druhé polovině dekády v průběhu pěti let jen pouhopouhé čtyři. Sedm křtů bylo vykonáno v rodinách volyňských Čechů. Za stejné období bylo vykonáno 27 pohřbů, ve druhé polovině 70. let již jen devět. Většina pohřbů byla v rodinách volyňských Čechů. V roce 1973 zesnul v Jablonném v Podještědí ve věku 81 let také první iniciátor založení farnosti na severu Čech, bratr František Vladimír Ludvík. V 70. letech též otec Andrej vykonal své po-slední rozsáhlejší stavební práce mimo Rumburk - v roce 1972 zbudoval ikonostas pro chrám v Broumově a v roce 1977 napsal ikony pro chrám v Ulič- -Krivém v okrese Snina. Poslední ranou pro téměř třicet let žijící farnost bylo pak zesnutí archimandrity Andreje Kolomackého 13. 2. 1980. Pohřeb vykonal metropolita Dorotej (Filip) za účasti mnohých duchovních pražské pravoslavné eparchie. Uzavřela se dlouhá a pozoruhodná etapa v životě církevní obce i celého místního Pravoslaví.
Pokračovaní v příštím čísle
Pravoslavný kostelík na Strážném vrchu v Rumburku.