Pokračování z RN č. 3
V říjnu 1952 nastaly komplikace se sloužením bohoslužeb v okrese Rumburk. Krajský národní výbor upozornil, že se bohoslužby v Císařském konají v soukromém domě, což nebylo tehdy dovoleno. Otec Andrej tedy ihned začal jednat s orgány státní správy a děkanem římsko-katolické církve o propůjčení devastovaného kostelíku svatého Jana Křtitele na Strážném vrchu. Za pomoci podplukovníka Jaroslava Hronského a Ivana Markuse byly učiněny nejnutnější opravy střechy. Tento stav ale trval pouhý měsíc. Okresní církevní tajemník v Rumburku, jistý pan Dvořák, vyjádřil nesouhlas s dohodou „z vojenských důvodů". Farnosti byl nabídnut prázdný starokatolický kostel v Krásné Lípě. Jeho stav byl ovšem již tehdy tak dezolátní, že bylo nutno čekat do jara, aby se vůbec mohlo začít s opravami. Do nového chrámu bylo alespoň převezeno zařízení z Císařského, včetně ikonostasu.
Na jaře otec Andrej věnoval veškerý čas opravám chrámu, velkým pomocníkem mu při tom byl bývalý legionář Alois Beneš. V září 1953 byl stav chrámu takový, že bylo možno uskutečnit návštěvu metropolity Jelevferije, pravděpodobně jedinou jeho návštěvu na severu Čech, spojenou zároveň s posvěcením svatostánku. Chrám v Krásné Lípě byl však v následujícím období nelítostně demolován místní komsomolskou mládeží, či lépe řečeno místním lumpenproletariátem, takže nakonec na sklonku roku 1954 otec Andrej na jeho držení rezignoval.
O velikosti obce ve Šluknovském výběžku si můžeme učinit představu na základě počtu účastníků farního shromáždění filiální obce Krásná Lípa - Rumburk, jehož se 6. června 1954 účastnilo 53 osob. Členy farních orgánů se stali někteří noví věřící, např. Josef Vlček z Císařského, Anastasie Hronská z Rumburku, Jaroslav Kašpar ze Šluknova, Vladimír Níč z Velkého Šenova a Jan Šauer z Rumburku. Shromáždění řešilo také otázku chrámu v Rumburku, eparchiální rada pověřila otce Andreje jednáním o spoluužívání kaple svatého Jana Nepomuckého na Krásnolipské ulici, která je v držení církve českobratrské evangelické. V důsledku opuštění chrámu v Krásné Lípě však bylo v sou-činnosti s KNV navrženo náhradní řešení a farnost obdržela povolení spoluužívat klášterní kostel svatého Vavřince v prostorách bývalého kapucínského kláštera v Rumburku. Již v červenci 1954 zde stál provizorní ikonostas zhotovený otcem Andrejem. Velkou podporu pravoslavné obci v té době projevil místní římsko-katolický děkan otec Alois Frejt, který byl za války vězněn v koncentračním táboře v Dachau, spolu se srbským patriarchou Gavriilem, archiepiskopem Savvatijem (Vrabcem) a mnoha pravoslavnými duchovními.
Nekonečné útrapy se stálým bohoslužebným prostorem a cynická šikana státní moci měla pokračování v roce 1956 v České Lípě, kde družstvo Včela učinilo výpověď církvi ze svých prostor. Obec našla útočiště v prostorách bývalého augustiniánského kláštera, jmenovitě v její kapli Nejsvětější Trojice (klášter byl již tehdy přeměněn na městské muzeum). Otec Andrej s věřícími opět opravoval střechu, omítal, maloval, stavěl solej a příčku oddělující bohoslužebný prostor od chodby užívané muzeem. Tento stav trval jen rok. Ředitel muzea vinil obec z neuzamykání dveří, z krádeží, do chodby ke kapli umísťoval inventář muzea, až nakonec dosáhl opuštění těchto prostor církevní obcí.
V České Lípě farnost chrám ztratila, ale v Rumburku chrám získala. Po roky trvajících trampotách dosáhl otec Andrej 9. února 1957 podpisu pronájemní smlouvy chrámu svatého Jana Křtitele na Strážném vrchu na 99 let. Chrám byl i s farním domem v demoličním výměru. K jeho získání přispělo i to, že otec Andrej postoupil čerstvě opravený dům na Jiříkovské ulici, který mu byl přidělen okresním církevním tajemníkem jen o pár let dříve jako zamýšlené sídlo duchovní správy. Začala nová kapitola v životě rumburské obce.
Českolipská získala stálý chrám až v roce 1961, kdy se otci Andrejovi podařilo získat dům, který je dnes vstupní budovou do areálu vykopávek vodního hradu Lipý (renesanční budova ve východním průčelí, domovní kaple byla umístěna v patře budovy nad vstupním průjezdem). Tento dům, ve kterém otec Andrej zbudoval kapli svatých Cyrila a Metoděje a v němž se nacházely ještě dvě malé místnosti pro potřeby duchovního, užívala českolipská farnost až do roku 2000.
V období 1948 až 1961 užívala farnost celkem pět sakrálních a šest sekulárních objektů, nepočítaje v to obytné domy, v nichž bylo konáno více či méně trebů. Poutnictví zdejšího pravoslavného společenství a zbytky archivních záznamů z té doby dobře ilustrují atmosféru 50. let a jsou hodnotným příspěvkem k otázce postupné likvidace křesťanských církví v komunistickém Československu. Taktéž velmi dobře ukazují na nesmyslnost té části české historiografie, která se snaží Pravoslavnou církev v Československu vidět jako církev prominentní, resp. kolaborující. Hierarchie i duchovenstvo byli rukojmími církevních tajemníků, v horším případě i Státní bezpečnosti. Pod dvojnásobným dohledem pak byli pravoslavní volyňsko-českého původu, kteří kromě „viny" křesťanské víry na sobě nesli ještě „vinu" osobní zkušenosti se sovětským režimem. Jejich po-stavení se zlepšilo až v 60. letech, nejen v důsledku obecného uvolnění, ale také díky rehabilitaci generála Ludvíka Svobody, volyňského Čecha pokřtěného v pravoslavné Církvi, jehož východní jednotky za II. světové války byly složeny převážně právě z volyňských Čechů...
Pokračování v příštím čísle
Pokračování z RN č. 3
V říjnu 1952 nastaly komplikace se sloužením bohoslužeb v okrese Rumburk. Krajský národní výbor upozornil, že se bohoslužby v Císařském konají v soukromém domě, což nebylo tehdy dovoleno. Otec Andrej tedy ihned začal jednat s orgány státní správy a děkanem římsko-katolické církve o propůjčení devastovaného kostelíku svatého Jana Křtitele na Strážném vrchu. Za pomoci podplukovníka Jaroslava Hronského a Ivana Markuse byly učiněny nejnutnější opravy střechy. Tento stav ale trval pouhý měsíc. Okresní církevní tajemník v Rumburku, jistý pan Dvořák, vyjádřil nesouhlas s dohodou „z vojenských důvodů". Farnosti byl nabídnut prázdný starokatolický kostel v Krásné Lípě. Jeho stav byl ovšem již tehdy tak dezolátní, že bylo nutno čekat do jara, aby se vůbec mohlo začít s opravami. Do nového chrámu bylo alespoň převezeno zařízení z Císařského, včetně ikonostasu.
Na jaře otec Andrej věnoval veškerý čas opravám chrámu, velkým pomocníkem mu při tom byl bývalý legionář Alois Beneš. V září 1953 byl stav chrámu takový, že bylo možno uskutečnit návštěvu metropolity Jelevferije, pravděpodobně jedinou jeho návštěvu na severu Čech, spojenou zároveň s posvěcením svatostánku. Chrám v Krásné Lípě byl však v následujícím období nelítostně demolován místní komsomolskou mládeží, či lépe řečeno místním lumpenproletariátem, takže nakonec na sklonku roku 1954 otec Andrej na jeho držení rezignoval.
O velikosti obce ve Šluknovském výběžku si můžeme učinit představu na základě počtu účastníků farního shromáždění filiální obce Krásná Lípa - Rumburk, jehož se 6. června 1954 účastnilo 53 osob. Členy farních orgánů se stali někteří noví věřící, např. Josef Vlček z Císařského, Anastasie Hronská z Rumburku, Jaroslav Kašpar ze Šluknova, Vladimír Níč z Velkého Šenova a Jan Šauer z Rumburku. Shromáždění řešilo také otázku chrámu v Rumburku, eparchiální rada pověřila otce Andreje jednáním o spoluužívání kaple svatého Jana Nepomuckého na Krásnolipské ulici, která je v držení církve českobratrské evangelické. V důsledku opuštění chrámu v Krásné Lípě však bylo v sou-činnosti s KNV navrženo náhradní řešení a farnost obdržela povolení spoluužívat klášterní kostel svatého Vavřince v prostorách bývalého kapucínského kláštera v Rumburku. Již v červenci 1954 zde stál provizorní ikonostas zhotovený otcem Andrejem. Velkou podporu pravoslavné obci v té době projevil místní římsko-katolický děkan otec Alois Frejt, který byl za války vězněn v koncentračním táboře v Dachau, spolu se srbským patriarchou Gavriilem, archiepiskopem Savvatijem (Vrabcem) a mnoha pravoslavnými duchovními.
Nekonečné útrapy se stálým bohoslužebným prostorem a cynická šikana státní moci měla pokračování v roce 1956 v České Lípě, kde družstvo Včela učinilo výpověď církvi ze svých prostor. Obec našla útočiště v prostorách bývalého augustiniánského kláštera, jmenovitě v její kapli Nejsvětější Trojice (klášter byl již tehdy přeměněn na městské muzeum). Otec Andrej s věřícími opět opravoval střechu, omítal, maloval, stavěl solej a příčku oddělující bohoslužebný prostor od chodby užívané muzeem. Tento stav trval jen rok. Ředitel muzea vinil obec z neuzamykání dveří, z krádeží, do chodby ke kapli umísťoval inventář muzea, až nakonec dosáhl opuštění těchto prostor církevní obcí.
V České Lípě farnost chrám ztratila, ale v Rumburku chrám získala. Po roky trvajících trampotách dosáhl otec Andrej 9. února 1957 podpisu pronájemní smlouvy chrámu svatého Jana Křtitele na Strážném vrchu na 99 let. Chrám byl i s farním domem v demoličním výměru. K jeho získání přispělo i to, že otec Andrej postoupil čerstvě opravený dům na Jiříkovské ulici, který mu byl přidělen okresním církevním tajemníkem jen o pár let dříve jako zamýšlené sídlo duchovní správy. Začala nová kapitola v životě rumburské obce.
Českolipská získala stálý chrám až v roce 1961, kdy se otci Andrejovi podařilo získat dům, který je dnes vstupní budovou do areálu vykopávek vodního hradu Lipý (renesanční budova ve východním průčelí, domovní kaple byla umístěna v patře budovy nad vstupním průjezdem). Tento dům, ve kterém otec Andrej zbudoval kapli svatých Cyrila a Metoděje a v němž se nacházely ještě dvě malé místnosti pro potřeby duchovního, užívala českolipská farnost až do roku 2000.
V období 1948 až 1961 užívala farnost celkem pět sakrálních a šest sekulárních objektů, nepočítaje v to obytné domy, v nichž bylo konáno více či méně trebů. Poutnictví zdejšího pravoslavného společenství a zbytky archivních záznamů z té doby dobře ilustrují atmosféru 50. let a jsou hodnotným příspěvkem k otázce postupné likvidace křesťanských církví v komunistickém Československu. Taktéž velmi dobře ukazují na nesmyslnost té části české historiografie, která se snaží Pravoslavnou církev v Československu vidět jako církev prominentní, resp. kolaborující. Hierarchie i duchovenstvo byli rukojmími církevních tajemníků, v horším případě i Státní bezpečnosti. Pod dvojnásobným dohledem pak byli pravoslavní volyňsko-českého původu, kteří kromě „viny" křesťanské víry na sobě nesli ještě „vinu" osobní zkušenosti se sovětským režimem. Jejich po-stavení se zlepšilo až v 60. letech, nejen v důsledku obecného uvolnění, ale také díky rehabilitaci generála Ludvíka Svobody, volyňského Čecha pokřtěného v pravoslavné Církvi, jehož východní jednotky za II. světové války byly složeny převážně právě z volyňských Čechů...
Pokračování v příštím čísle