Znal ho každý, kdo se zajímal o turistiku, naše město a přírodní zajímavosti v okolí, které všude propagoval. Ještě před dvěma lety ho bylo vidět, jak sedí na lavičce na náměstí a pozoruje vše kolem, ale to už se v duchu se svým městem loučil.
Po válce přišel jako mladík do pohraničního Rumburku, aby tu našel nový domov. Miloval přírodu a se svou ženou a dětmi podnikal výlety po celém tehdejším Československu. Pracoval v podniku Bytex a pro jeho zaměstnance uspořádal ve svém volném čase nespočet poznávacích zájezdů.
Organizovaným turistou (turistika pěší, vodní, lyžařská i cyklo) se stal v roce 1985 a hned začal intenzivně pracoval v její prospěch - jako člen revizní komise ÚV KČT v Praze, ale především jako řadový člen klubu. Obdržel veřejné uznání za prospěšnou činnost KČT, diplom III. stupně a diplom II. stupně s medailí.
Mezi jeho nejvýznamnější aktivity patří úsilí o zpřístupnění téměř zapomenutých pramenů říčky Mandavy, které jsou nyní oficiálně zaneseny do map. V roce 1993 přišel s myšlenkou získat prostředky na opravu zdevastované rozhledny na Dýmníku. Spolu s rumburskými turisty zorganizoval sbírku, vedení města tuto iniciativu také finančně podpořilo, a tak byla v roce 1995 rozhledna otevřena. V tomto roce také začal usilovat o otevření turistického hraničního přechodu v bývalé Zadní Doubici v oblasti Česko-Saského Švýcarska. Obracel se jménem KČT Rumburk na různé úřady, starosty měst a také ministerstvo vnitra. Po třech letech jednání byl tento přechod otevřen. Dalším počinem Zdeňka Škody byl nápad odkoupit dosud turisty pouze pronajatou louku na okraji NP České Švýcarsko. Na ní pak bylo možné vybudovat základnu pro různé turistické aktivity, především pak pro konání Stezky odvahy, pochodu, jehož se zúčastňují každoročně stovky dětí a rodičů. Po mnoho let také oslovoval sponzory a získával finanční prostředky pro její konání.
Samozřejmě vypomáhal u všech akcí pořádaných KČT pro veřejnost, nechyběl na žádné brigádě, vedl mnoho výletů. Uměl nadchnout pro své nápady ostatní a trpělivou prací je dokázal dovézt až do konce. Byl družným člověkem, rád zpíval, poseděl u ohýnku a byl i výborným kamarádem. V posledních dvou letech svého života těžce onemocněl. Přesto vyrážel alespoň na malé výlety, a když již skoro nemohl chodit, pokoušel se alespoň o krátké procházky po Rumburku, který měl tolik rád. Ještě v září 2008, dva dny po svých 82. narozeninách, vyšel naposledy na rozhlednu Dýmník, a o několik měsíců později (2. 1. 2009) zemřel. V roce 2010 byl přijat in memoriam do Síně slávy KČT Ústeckého kraje.
Znal ho každý, kdo se zajímal o turistiku, naše město a přírodní zajímavosti v okolí, které všude propagoval. Ještě před dvěma lety ho bylo vidět, jak sedí na lavičce na náměstí a pozoruje vše kolem, ale to už se v duchu se svým městem loučil.
Po válce přišel jako mladík do pohraničního Rumburku, aby tu našel nový domov. Miloval přírodu a se svou ženou a dětmi podnikal výlety po celém tehdejším Československu. Pracoval v podniku Bytex a pro jeho zaměstnance uspořádal ve svém volném čase nespočet poznávacích zájezdů.
Organizovaným turistou (turistika pěší, vodní, lyžařská i cyklo) se stal v roce 1985 a hned začal intenzivně pracoval v její prospěch - jako člen revizní komise ÚV KČT v Praze, ale především jako řadový člen klubu. Obdržel veřejné uznání za prospěšnou činnost KČT, diplom III. stupně a diplom II. stupně s medailí.
Mezi jeho nejvýznamnější aktivity patří úsilí o zpřístupnění téměř zapomenutých pramenů říčky Mandavy, které jsou nyní oficiálně zaneseny do map. V roce 1993 přišel s myšlenkou získat prostředky na opravu zdevastované rozhledny na Dýmníku. Spolu s rumburskými turisty zorganizoval sbírku, vedení města tuto iniciativu také finančně podpořilo, a tak byla v roce 1995 rozhledna otevřena. V tomto roce také začal usilovat o otevření turistického hraničního přechodu v bývalé Zadní Doubici v oblasti Česko-Saského Švýcarska. Obracel se jménem KČT Rumburk na různé úřady, starosty měst a také ministerstvo vnitra. Po třech letech jednání byl tento přechod otevřen. Dalším počinem Zdeňka Škody byl nápad odkoupit dosud turisty pouze pronajatou louku na okraji NP České Švýcarsko. Na ní pak bylo možné vybudovat základnu pro různé turistické aktivity, především pak pro konání Stezky odvahy, pochodu, jehož se zúčastňují každoročně stovky dětí a rodičů. Po mnoho let také oslovoval sponzory a získával finanční prostředky pro její konání.
Samozřejmě vypomáhal u všech akcí pořádaných KČT pro veřejnost, nechyběl na žádné brigádě, vedl mnoho výletů. Uměl nadchnout pro své nápady ostatní a trpělivou prací je dokázal dovézt až do konce. Byl družným člověkem, rád zpíval, poseděl u ohýnku a byl i výborným kamarádem. V posledních dvou letech svého života těžce onemocněl. Přesto vyrážel alespoň na malé výlety, a když již skoro nemohl chodit, pokoušel se alespoň o krátké procházky po Rumburku, který měl tolik rád. Ještě v září 2008, dva dny po svých 82. narozeninách, vyšel naposledy na rozhlednu Dýmník, a o několik měsíců později (2. 1. 2009) zemřel. V roce 2010 byl přijat in memoriam do Síně slávy KČT Ústeckého kraje.