V sobotu 11. září se jel Fichtl cup, závod pionýrů a pincků a dalších motorek s obsahem do padesáti centimetrů kubických. Letos se jede už popáté, já to viděl prvně a už bych sháněl motorku, abych se za rok třeba taky svezl.
Na startu se sešlo sedmačtyřicet týmů, které čtyři hodiny krouží po trati dlouhé zhruba 1200 metrů. Kdo ujede nejvíc, zvítězí.
Startují stroje upravené závodní a stroje silniční. Všechny bez rozdílu jsou všelijak vymazlené, některé zbastlené, nicméně milované. Jejich odér a zvuk připomíná nám, v letech, dětství a partičky patnáctiletých frajerů, kteří se sjížděli na „námku" před autobusovou zastávkou. Tady je však ta koncentrace „mašin" mnohem větší. Když se všichni dostaví na start, je výparů v ovzduší tolik, že to se mnou málem seklo, a k tomu neopakovatelný zvuk dvoutaktů. Prostě mazec, jak se říká.
Naštěstí deset minut před startem je povinností závodníků vypnout motory, protože se startuje z klidu.
Posledních pár pokynů, z reproduktorů zní píseň skupiny AC/DC Hells Bells (Hells bells, my temperature's high) a teplota stoupá, stroje jsou na trati. Ačkoli je dneska krásně, nedávné deště se na ni podepsaly a na mnoha místech je bláta tolik, že by se tu klidně mohl odehrát nějaký ženský wrestling.
U skoku, kde jsem se zdržel nejdéle, vzpomněl jsem si na termín, který používal jeden slovenský komentátor: „trma vrma". Nevěděl jsem přesně, co to je, ale jistě je to to, co se děje právě tady.
Po hodině závodu mají nejlepší týmy odjeto i sedmnáct kol, ty slabší kolem jedenácti. Ve chvíli, kdy do cíle zbývá ještě slabá čtvrthodinka, je jen těžko odhadovat, kolik z týmů a motorek, které odstartovaly, zůstalo provozuschopných.
Nakonec zvítězil tým ČS2tS z Čisté u Horek, který ujel sedmdesát šet kol, druhý byl varnsdorfský Elektropol se sedmdesáti koly a třetí byl Šedivák z České Kamenice. Marek Douša
Zvládnout blátivou trať a zkrotit svůj stroj nebylo vůbec lehké. Foto: md