Rád bych na stránkách Rumburských novin vyslovil uznání a poděkování všem obětavým lidem, kteří se přičinili o setkání všech fotbalových generací, a to k připomenutí si 65. výročí poválečné historie fotbalu v Rumburku. Od prohlídky dobových fotografií, předání pamětních listů s řadou příspěvků z historie rumburské kopané, až po závěrečnou taneční zábavu, za to patří všem velký dík. Naší generaci udělalo velkou radost, že nám organizátoři zajistili setkání s panem Pavlem Pizurem, který nás od roku 1955 trénoval. Na náš popud se mu dostalo dodatečného uznání, které si za dlouholetou činnost u mládeže v Rumburku zasloužil. Také setkání s dnes už osmdesátiletými bývalými hráči bylo příjemné. Jako 17letý, v tehdejší třetí nejvyšší soutěži v Československu, jsem měl tu čest hrát se stejně starými spoluhráči Jirkou Klozem a Jardou Vlkem a jen o málo starším Karlem H. Pohlem.
Tehdy měla 1. liga čtrnáct mužstev, 2. liga také čtrnáct a hned nato byla třetí soutěž, ve které hrál Rumburk s mužstvy Jablonce, Liberce, Ústí nad Labem atd. Na některá utkání na hřiště u Mandavy chodilo až 2000 diváků.
O kvalitě bývalých a dnešních fotbalistů nemá cenu polemizovat, já v tom mám jasno. My dnešním fotbalistům můžeme jen závidět travnatá hřiště a materiální vybavení, fotbal v žádném případě. V roce 1970 jsem z Rumburku natrvalo odešel, dvě nádherné sezóny jsem prožil ve vedlejším Varnsdorfu, kde byl fotbal na ještě vyšší úrovni, skvělá parta fotbalistů, vynikající trenér pan Vlastimil Vodička a skvělí diváci. V první sezóně jsme v divizi skončili druzí za Kralupami a ve druhé sezóně postoupilo mužstvo do třetí ligy. Na toto období opravdu rád vzpomínám. Nemohu opomenout velké uznání činovníkům vilémovské kopané, kteří letos 19. června uspořádají 10. výročí setkání seniorů, kteří dovršili 60 let. I když mám s fotbalem projetou republiku křížem krážem, s něčím podobným jsem se nesetkal. Před těmito lidmi smekám a jejich mužstvu a trenérovi Suchomelovi přeji klidný závěr sezóny a záchranu v divizi.
Milan Witz