Letošní sobota 15. května pro mě, jako bývalého hráče a nyní příznivce FK Rumburk, znamenala pravděpodobně zásadní zlom v mém vztahu k rumburskému fotbalu. Ten den se konalo vzpomínkové setkání k 65 letům poválečného fotbalu v Rumburku a taky mistrovská utkání I.A třídy současných celků žáků a dospělých, takže jsem měl možnost srovnat jejich úroveň s »mojí« generací, zvláště když jsem jako předkrm sledoval hru staré gardy.
Zmíněné setkání na mě velmi silně zapůsobilo nevšední přátelskou atmosférou a velice si cením toho, že jsem mohl být u toho. Překvapilo mě jen, že jsem tam neviděl nikoho ze současné generace hráčů.
Odpolední mistráky mi pak připravily obrovské zklamání. Nejde o to, že oba celky prohrály, to se může stát, sám jsem to nejednou zažil. Ale zarazil mě způsob, jak k tomu došlo. Hráči svým výkonem jakoby naznačovali, že si jen přišli odbýt nepříjemnou povinnost. To, že se na ně přišli podívat jejich fanoušci, je snad ani nezajímalo! Asi i z toho pramenila spousta taktických chyb. Vrcholem byl vítězný gól hostů několik vteřin před koncem utkání dospělých. Není divu, že bojují o záchranu v soutěži.
Po tom všem jsem došel k názoru, že současní hráči udělali vše pro to, abych už na takový fotbal nepřišel. Nechci zde mluvit za ostatní příznivce, ale u mě se jim to opravdu podařilo.
Jako »Rumburák« dost dobře nechápu postoj nynějších fotbalistů. Oni mají být budoucnost fotbalu, když ignorují historii vlastního klubu a nezáleží jim ani na svých příznivcích? Děkuji pěkně za takové vyhlídky!
J. K., příznivec dobrého a poctivého fotbalu
