Petr Vacík pochází z Rumburku. V posledních sedmnácti letech žil v Praze, bavorském Mnichově, švýcarském Zugu a v Římě. Nyní žije v Kalifornii. Je členem jezuitského řádu. Vystudoval chemii, filozofii a teologii, pracoval jako asistent Prof. Tomáše Halíka, spolupracuje s médii a věnuje se hledajícím lidem. Stále se rád vrací do Rumburku, kde žije také jeho maminka. 5. června ho biskup Václav Malý v Praze vysvětí na kněze a svou první mši bude celebrovat druhý den v Rumburku.
Jak se ti žije již jako studentovi na prestižní univerzitě v Berkeley?
Cítím se tu skvěle, obdivuji kalifornskou přírodu a cením si multikulturního prostředí, na které jsem byl zvyklý i z Evropy. Berkeley je etnický kotel, takže denně používám čtyři jazyky. Toto kalifornské městečko se sto tisíci obyvatel, z nichž třetina jsou studenti, leží nedaleko San Francisca. Při pohledu z okna přes náš záliv vidím mrakodrapy v San Franciscu, ostrovní vězení Alcatraz a světoznámý Golden Gate Bridge přes průliv Zlatá brána, a za ním Tichý oceán. Když vyjdu na kopec nad naším domem, vidím do údolí Napa na jedné straně, kde se pěstuje nejlepší kalifornské víno, a Silikonové údolí na straně druhé, které je světovým centrem počítačového a technologického průmyslu. Berkeley je velmi liberální město, proslulé hlavně svou univerzitou a vědeckou činností. Já jsem se zapsal na jednu ze zdejších devíti teologických fakult. Zdejší knihovna je jedna z největších na světě, má něco kolem padesáti milionů knih. Teologická knihovna patří k těm »menším«, má knih jen necelý milion. Přesto je největší teologickou knihovnou v Americe.
Jak se liší způsob studia od evropského a co studuješ?
Mohu to porovnat jen s vlastních zkuše-ností studia v Praze, Mnichově a Římě. V USA student stále něco píše a diskutuje, méně sedí na přednáškách, jde tedy spíše o semináře. Skupiny studentů jsou mnohem menší než v Evropě, takže má každý z nich intenzivnější kontakt s profesorem. V Evropě nás na přednášce sedělo sto padesát, tady je nás deset. Nejlepší jsou pak kurzy, které si student ušije na míru sám s profesorem, kterého si vybere, a scházejí se pravidelně jen oni dva.
Co tu vlastně studuji? Snad bych jen řekl, že jde o studium způsobů, jakými evropská křesťanská a nyní postmoderní globální společnost chápala a předávala svou nejhlubší zkušenost, totiž sebepoznání člověka a poznání Boha (což křesťanská tradice považuje za totéž). V našich dějinách i současnosti se hlavním oblastem tohoto poznání dá říkat teologie, umění, mystika a filozofie. Mě nyní zajímají ty první tři. V některých kurzech se zabývám starými mystickými texty.
V lednu jsi pobýval v Indii. Jaké jsou tvé nejsilnější dojmy?
Na Silvestra jsem skutečně absolvoval dlouhou trasu ze San Francisca, kde všechny destinace končily na »ai«: Dubai ve Spojených arabských emirátech, Chennai na východním pobřeží Indie, Madurai v jižní Indii a konečně Perumalmalai, malá vesnička v horách v indickém státě Tamil Nadu, kde žije jediný autorizovaný zenový mistr v celé Indii. Vlastně jsem tam celý měsíc proseděl v lotosovém sedu a snažil se prakticky pokročit v tom, co v Americe studuji.
Nicméně jsou tu i dojmy z Indie jako takové. Setkání s tamilskými obyvateli bylo milým překvapením: oni jsou prostě v pohodě. Nemají skoro nic, ale pracují, a většina návštěvníků toho meditačního domu, ve stresu žijících manažerů a podnikatelů z Evropy a Ameriky, jim romanticky závidí jejich klid. Potkal jsem zde křesťany, muslimy, hinduisty, buddhisty, ateisty a hledající, studenty, manažery, lékaře, kněží, mnichy a důchodce. Ti všichni sem jezdí meditovat, pracovat na zahradě a studovat ve vynikající knihovně v doprovodu starého zenového mistra, který je shodou okolností jezuita.
Časový posun mi pomohl vstávat bez problémů před pátou ráno, a před půl šestou už, jako každý v domě, sedět v lotosu v meditační hale, čemuž jsme se věnovali tři až osm hodin denně. K dobrodružným zkušenostem patří také kontakt s místní přírodou. Prvním tvorem, kterého jsem potkal na zahradě, byl čtyřmetrový had, který mi přelezl přes cestu. Pak mi ale vysvětlili, že tito »větší« nejsou tak nebezpeční, že nebezpeční mohou být jen ti »menší«, tedy kobry. Těch je prý ovšem mnohem méně, takže se v podstatě není čeho bát. Je třeba se také vyhnout kontaktu s opicemi, které nám chodily krást zeleninu na zahradu. Ty totiž občas útočí a nebezpečně koušou. Pak už tu koušou jen komáři, ale dostatečná nadmořská výška nás chránila před malárií, takže bylo možno vysadit halucinogenní antimalarika. Jinak místní obyvatelstvo nekouše, jsou to lidé milí, vyzařující vnitřní vznešenost a mír. Indii člověk buď miluje, nebo to tam nesnáší kvůli nedostatku pohodlí. Já jsem se do Indie zamiloval.
Zbývá Ti ještě čas na přípravu kněžského svěcení v červnu v Čechách?
Nezbývá. Ale já vlastně nic ani nemůžu. Jsem na jiném kontinentě. Pracují na tom lidé v Praze, pro které to něco znamená, a já je za to obdivuji. Je to celý tým lidí, kteří už měsíce připravují ty dva speciální večery u svatého Salvátora. Totéž se týká Rumburku. První mše, kterou budu celebrovat právě zde, je radostí lidem, kteří tam přijdou. Nejnáročnější však je samotné svěcení, na kterém se podílejí desítky lidí jak během obřadu, tak přípravou. Je to horší než svatba. Naštěstí to ale všichni berou jako prostou snahu o krásu a radost, takže se nám podaří vyhnout se jakémukoli triumfalismu, pompě a formalismu. Obřady jsou pro lidi, ne lidi pro obřady. Stejně to berou i hosté, kteří do Rumburku přijedou z několika zemí. Někteří z nich jsou velmi vážené osobnosti, v Rumburku ani v Praze však nečekají lpění na protokolu, spíše se těší na prosté setkání v neformální atmosféře.
Co tě čeká v budoucnu?
V Evropě budu jen měsíc, pak krátce pobudu v New Yorku kvůli tamním galeriím, zastavím se »doma« v Berkeley přebalit kufr a většinu léta pak strávím v Hollywoodu, kde budu pomáhat jezuitům na farnosti na Sunset Boulevardu. To se dalo těžko odmítnout. Dříve to byla farnost hollywoodských hvězd, dnes je zdejší publikum mnohem pestřejší. Pak se vrátím na poslední dva semestry do Berkeley, vypadá to, že leden bych strávil opět v Indii. Během roku se tedy pokouším zdomácnět jak na chudých políčkách v Indii, tak v teologické knihovně i v hollywoodských kuloárech. A v létě příštího roku se snad konečně vrátím natrvalo do Čech. I když co je dnes natrvalo?!
Helena Menšíková
Petr Vacík se zesnulým kardinálem Tomášem Špidlíkem při svém jáhenském svěcení v Římě. Foto: soukromý archiv
Petr Vacík pochází z Rumburku. V posledních sedmnácti letech žil v Praze, bavorském Mnichově, švýcarském Zugu a v Římě. Nyní žije v Kalifornii. Je členem jezuitského řádu. Vystudoval chemii, filozofii a teologii, pracoval jako asistent Prof. Tomáše Halíka, spolupracuje s médii a věnuje se hledajícím lidem. Stále se rád vrací do Rumburku, kde žije také jeho maminka. 5. června ho biskup Václav Malý v Praze vysvětí na kněze a svou první mši bude celebrovat druhý den v Rumburku.