Jednoho krásného sobotního odpoledne jsme se s manželem vraceli ze skvělé návštěvy u kamarádů v Krásné Lípě zpět do Varnsdorfu a brali jsme to správně cyklisticky trochu oklikou přes Podluží.
Snažila jsem se udržet vzdálenost mezi mnou a zády mého muže, když jsem si všimla otevřených dveří na kostele v Dolním Podluží. Rychle jsem zakřičela, abych svého muže zastavila, a když jsem vedle něj slézala z kola, mávala jsem rukou ke dveřím se slovy: „Támhle jsem ještě nikdy nebyla." Rovnou jsem nabrala směr k plotu, kde jsem opřela kolo a zvídavě se vydala ke dveřím, tentokrát s mužem v mých zádech.
Vešli jsme do obrovského, trámy podepřeného prostoru, ale nikde nikdo. Prohlédli jsme si kostel, zákristii, a dokonce i ornáty, ale stále nikdo. Začali jsme nervózně těkat kolem sebe, až nás vytrhlo několik hlasů z dálky. Opatrně jsme se dali na postup stále dál a výš, až na věž. A najednou se asi v polovině před námi najednou objevil pán s kýblem s maltou a fankou v ruce. A tak jsem poznala pana Karla Bezchlebu.
Rychle jsme se omlouvali za vniknutí do jeho království a vyrušení od práce. Ale nedalo nám to a dali jsme se do řeči s tím zvláštním človíčkem, a já se jen snažila zkrotit tu spoustu otázek, které mě napadaly.
Fakt jsem netušila, že by šlo tady, v naší Bohem zapomenuté části světa, potkat někoho, kdo by ve vlastním volnu, za vlastní peníze chtěl opravovat kostel, který je dědictvím, které nám po dvaceti letech od revoluce jen úspěšně padá na hlavu.
Obdivuji, co dělá on a jeho kolegové z občanského sdružení pro záchranu tohoto krásného kostela v Dolním Podluží. A s obdivem vzhlížím k panu Karlu Kopeckému, starostovi Horního Podluží, pro kterého hranice mezi Horním a Dolním Podlužím není něco jako železná opona, že se nebál podat pomocnou ruku při zpracování projektu na záchranu kostela.
Utekla nějaká ta chvíle a už se blížilo stmívání a my se, chtě nechtě, museli vydat na cestu. Rychle jsme se znovu omluvili za zdržení od práce a s jeho přátelským úsměvem v zádech se vydali ke dveřím.
Odcházela jsem překvapená, plná zahanbení, a s pevně klíčícím předsevzetím, že i já chci alespoň trochu pomoct, když už toho nejsou schopni ti, kteří by hlavně měli.
Eva Hamplová