Metalová partička Krleš z Dolní Poustevny hrávala v minulých letech osmdesát i sto koncertů ročně. Letos koncem března má odehrané tři.
„Jsme unavení, odpočíváme," říká frontman a zakladatel skupiny Radek Sady Sadovský. „Posledních patnáct let jsme hráli každej tejden, každej tejden jinde..."
Předpoklad je, že letos budou hrát třicet až čtyřicetkrát. I tak je to slušná porce. Přitom je to právě dvacet let, kdy kapela vznikla na troskách několika »předvojenských uskupení«, jak uvádějí na svém webu.
Za tu dobu natočili šest alb (1996 Stín předtím, 1999 Dejte plamenům co hoří, 2001 To, 2004 Slzy Arkóny, 2008 Perunovo requiem a kompilaci z předešlých, ale nově nahraných s anglickými texty 2006 Time To Rise) a další zatím neplánují.
„Nemáme v zádech velkou firmu ani kapitál."
Prodej desek stagnuje i tak.
Přestože se několikrát ve své kariéře dostali na pódia jako předskokani kapel známějších, byli pátou metalovou skupinou v republice a byli devatenáctí ve slavíku, zásadní zlom to nepřineslo.
„Jsme vesničani," říká Sady; a jsme v Čechách, dodávám já.
Nabroušený a plný kytarový zvuk doplnil v roce 1992 vokál Simony Křtěnové a stal se, pánové prominou, trade markem krlešáků. Přes různé obměny na postech muzikantů byly výměny zpěvaček většinou fatální a občas dost dramatické.
Zmíněnou Simonu nahradila v roce 2002 Zuzana Martincová, ta odešla v roce 2006 přímo v průběhu koncertu (!), a tak chlapci odehráli v nouzi tři koncerty s Jiřím Smělíkem u mikrofonu. Sami hudebníci se prý bavili dobře, o reakci publika nejsou (naštěstí?) svědectví dochována.
Předposlední, a u diváků, myslím, stále ještě nejvíce v paměti, zpěvačkou byla Lucka Roubíčková, kterou ovšem letos nahradila Saša Potměšilová.
Za zmínku stojí i historka o tom, kde vzala skupina svůj název. Měl jsem za to, že se odvíjí od nejstarší dochované české duchovní písně (Hospodine, pomiluj ny! Jezukriste, pomiluj ny! Ty, spase všeho mira, spasiž ny i uslyšiž, Hospodine, hlasy našě! Daj nám všěm, Hospodine, žizn a mír v zemi! Krleš! Krleš! Krleš!), kde »krleš« je vlastně zkomoleninou řeckého Kyrie eleison.
Pravda je ale taková, že budoucím muzikantům se zalíbilo slovíčko »krleš« ve filmu Tajemství hradu v Karpatech, konkrétně: „až řeknu krleš, vezmeme to šturmem!"
A dosud to šturmem brali.
Při rozhovoru se Sadym jsem měl pocit, že deklarovaná únava je opravdová, ale jaro jim snad dodá další sílu. A že ten šturm ještě přijde. A že ještě dají plamenům co hoří.
Metalová partička Krleš z Dolní Poustevny hrávala v minulých letech osmdesát i sto koncertů ročně. Letos koncem března má odehrané tři.
„Jsme unavení, odpočíváme," říká frontman a zakladatel skupiny Radek Sady Sadovský. „Posledních patnáct let jsme hráli každej tejden, každej tejden jinde..."
Předpoklad je, že letos budou hrát třicet až čtyřicetkrát. I tak je to slušná porce. Přitom je to právě dvacet let, kdy kapela vznikla na troskách několika »předvojenských uskupení«, jak uvádějí na svém webu.
Za tu dobu natočili šest alb (1996 Stín předtím, 1999 Dejte plamenům co hoří, 2001 To, 2004 Slzy Arkóny, 2008 Perunovo requiem a kompilaci z předešlých, ale nově nahraných s anglickými texty 2006 Time To Rise) a další zatím neplánují.
„Nemáme v zádech velkou firmu ani kapitál."
Prodej desek stagnuje i tak.
Přestože se několikrát ve své kariéře dostali na pódia jako předskokani kapel známějších, byli pátou metalovou skupinou v republice a byli devatenáctí ve slavíku, zásadní zlom to nepřineslo.
„Jsme vesničani," říká Sady; a jsme v Čechách, dodávám já.
Nabroušený a plný kytarový zvuk doplnil v roce 1992 vokál Simony Křtěnové a stal se, pánové prominou, trade markem krlešáků. Přes různé obměny na postech muzikantů byly výměny zpěvaček většinou fatální a občas dost dramatické.
Zmíněnou Simonu nahradila v roce 2002 Zuzana Martincová, ta odešla v roce 2006 přímo v průběhu koncertu (!), a tak chlapci odehráli v nouzi tři koncerty s Jiřím Smělíkem u mikrofonu. Sami hudebníci se prý bavili dobře, o reakci publika nejsou (naštěstí?) svědectví dochována.
Předposlední, a u diváků, myslím, stále ještě nejvíce v paměti, zpěvačkou byla Lucka Roubíčková, kterou ovšem letos nahradila Saša Potměšilová.
Za zmínku stojí i historka o tom, kde vzala skupina svůj název. Měl jsem za to, že se odvíjí od nejstarší dochované české duchovní písně (Hospodine, pomiluj ny! Jezukriste, pomiluj ny! Ty, spase všeho mira, spasiž ny i uslyšiž, Hospodine, hlasy našě! Daj nám všěm, Hospodine, žizn a mír v zemi! Krleš! Krleš! Krleš!), kde »krleš« je vlastně zkomoleninou řeckého Kyrie eleison.
Pravda je ale taková, že budoucím muzikantům se zalíbilo slovíčko »krleš« ve filmu Tajemství hradu v Karpatech, konkrétně: „až řeknu krleš, vezmeme to šturmem!"
A dosud to šturmem brali.
Při rozhovoru se Sadym jsem měl pocit, že deklarovaná únava je opravdová, ale jaro jim snad dodá další sílu. A že ten šturm ještě přijde. A že ještě dají plamenům co hoří.