Rumburský bezdomovec Standa Berky vzpomíná

Tento rozhovor ležel zapomenutý v šuplíku pracovníka sociálního odboru v Rumburku Karla Diviše přes dva roky. A možná by tam ležel ještě nějakou dobu nebýt toho, že Standa Berky začátkem tohoto roku zemřel. Otištěním jeho vzpomínek předkládáme čtenářům možnost odpovědět si na otázky, které si mnozí z nich kladou: Kdo to byl? A proč se mu věnuje tolik pozornosti? A proč a jak žil na ulici?Rozhovor byl redakcí upravován jen minimálně, aby nebyla poškozena autentičnost Berkyho výpovědi.   Narodil jsem se 4. 9. 1966 v obci Krupina, okres Zvolen ve Slovenské republice. Na svoje rodiče si vůbec nepamatuju. Odmalička jsem vyrůstal v Kojeneckém ústavu v Mostě. Mám nějaký sourozence, ale neznám je, a teď si to vemte, kdybych se náhodou po nich pídil, teďka po tý rodině, teďka ty kluci a holky už sou vysoký, už kdyby by mě třeba na určitou chvilku pomohli, ale stejně už bych byl na obtíž, tak to už by jako nešlo. Od první třídy jsem v Dětským domově v Jiříkově (od roku 1972 do 1981). Šel jsem se učit truhlářem do Frýdlantu v Čechách a scházel mi týden do zkoušek, když mě vyhodili pro neomluvenou absenci. Tehdy jsem byl zamilovanej a na školu jsem kašlal. Vzpomínám na kamarádství v Dětským domově Jiříkov - to je zvláštní krásná věc, víte, když pomůže člověk bližnímu svému, tak to je kamarád. Když je to opětovaně daný, tak se to vrací stonásobně. Tehdy jsem byl nejlepší fotbalista, většinou jsme hráli proti ředitelovi, on vždycky když prohrál, vždycky mě „vyhazoval". Velice rád kreslím krajiny a je to prostě řecká mytologie, která vlastně prakticky vůbec neexistuje, ale přitom je v mých fantaziích. Prostě je to super, to nemá chybu, prostě vybájený krajiny, něco na způsob, jak má Vietnam. Něco podobnýho, je to prostě krásný, lidem se to líbilo, tenkrát, když jsem to kreslil na náměstí. Ještě zkouším furt určitou lagunu. Palmy, to je moje, a prostě různě fantazíruju. Dneska mám hodně kamarádů - polygrafáky a vůbec gymnazisty, jména neznám, vždycky říkám: „Kámo, kámoško, ahoj, nemáš cigáro nebo ňáký drobný?" I když třeba kolikrát nechci peníze, protože ti študáci, nebo různě, ty platěj ty internáty a to všechno, takže to víte, to nejde z nich čerpat, nebo tak nějak.

Jaké máte vlastnosti?

Vy myslíte jako moje životní krédo, jo? Takže to mám jako vyjádřit, jaký jsem? Každopádně se s každým rozdělím. To je pravda, ale už nikomu neřeknu, kde bydlím. Najíst dám, peníze dám, když je nějaký chudák, nebo tak nějak, ale už nikomu neřeknu, kde bydlím. Víte, protože o to zas přijdu. Už víte sám, že jsem už o to přišel, samej kamarád, jeden bez nohy, tohleto, támhleto, tenhleten a zaplať Pán Bůh, že jsem dostal přes tu držku, víte? Pomáhám druhým, ale nesmí se to stávat často, to zas ne, to předem upozorňuji: „Hele kamaráde, já ti dám najíst jednou, dvakrát, třikrát... ale nezvykej si, rozumíš?" Rozumíte? Teď jsem to poplet.

Jaká je vaše špatná vlastnost?

Zdravotní stav je špatný, zeptejte se doktora, ten vám to všechno řekne. Byl jsem asi třikrát v nemocnici a většinou jsem tam ležel měsíc, týden, čtrnáct dnů, to mám všechno napsaný. Nejvíc mě trápí svrab, lupénka ze špatný hygieny, už několikrát jsem byl u doktora a nechal si napsat léky, mastičky, a ještě plíseň na nohou. Mám strašně velkej kašel po ránu, to je hrozný a je mi na blití, ale já nebliju nic, jenom takový „na prázdno".

Jaký máte denní program?

Já většinou vstanu a jdu do města, no a potom se jdu podívat, nejdřív si dám polívku, potom pomalu celý den, když je hezký počasí, tak žádám o almužnu a dělám to až do večera. Když mám dobrej den, můžu si vyžebrat 250 až 300 korun za den. Když mám špatnej den, nebo teď v zimě, tak mi to dá 20 až 50 korun. Víte, já říkám, říkám jenom těm, který znám, né nějakým, který neznám, to ne. Ráno vstávám kolem tý osmý, devátý a jdu spát, když se za-vře nádraží kolem desátý hodiny večer. Chodím do tý boudy, co je za nádražím, policajti už o tom vědí i městská. Tam zalehnu, mám tam dvě matračky a jednu peřinku takovou jako polštář, no a tam spím až do rána.

Chtěl byste začít pracovat a mít vlastní příjem?

Víte, já vím, že to není žádný cíl toho života, já vím, jak se dovtípit toho, co vlastně jako ten, víte, mě to kolikrát tak štve, ale počkejte, až se pořádně oteplí, já pojedu zpátky do Děčína. To jsem dělal kdysi u firmy Weis Děčín, dělá kanalizace, vodu a obrubníky a všechno možný. Dělali jsme tenkrát v Jiříkově, víte, dělal jsem tam všeho všudy asi čtyři roky, tak něják, no. A pojedu tam, až se oteplí pořádně, počítám s tím, tak 1. června tam pojedu. To už se nějak bere a jedu tam. Vím, kde přesně bydlí ten Weis, majitel té firmy, no a já mu řeknu: „Prosím Vás". Já vím, tenkrát jsem měl říct hned v den náboru, aby mě nechal alespoň jednu maringotku a mohl by mi dát ten plac, vždyť peněz má dost, né. Tak já bych mu to splácel, né. To by šlo dohodnout se, on je, dá se říct, dobrák, jako jste vy, fakt jako, dobrák od kosti. Já to zkusím, já vím, kde bydlí, kousek za nádražím a má vilu postavenou. Nejraději bych pracoval za peníze, jako ty kanalizace.

Proč jste se rozešel s partnerkou?

Kvůli klukovi a on byl věčně ožralej jako prase a dělal bordel. Na učňáku jsem poznal tři lásky, ale na ulici už žádnou holku nemám, podle vizáže a vůbec to nejde. Chtěl bych mít někdy rodinu, ale já o to vlastně nestojím, já chci být sám, chci mít nějaké hospodářství, dvě až tři kozy, slepice, nějaký králíky. Když jsem teďka tahal to železo, mě jedna paní říkala, že prý ve 40 letech budu mít ženu, ale jestli měla pravdu, to nevím. Rodina, to je zvlášt-ní. Rodina je to, co se semkne v nějaký určitý společenství, které se má rádo a taky kolikrát ne.

Co si představujete pod pojmem matka?

Tenkrát byla matka, to bylo v Rusku, že posílala svoje syny do boje, to vím o tom. Vždyť posledního vlastního syna poslala do boje, to vím. Vlastně cítila s vlastí, chtěla zachránit vlast.

A pod pojmem otec?

Praotec Čech.

Co se vás v poslední době nejvíce dotklo?

Pan doktor K..., ale bezdůvodně, představte si, co se nestalo, doufám, že to nikomu nevyžvaníte, protože on by mě mohl napadnout klidně. Sedím v pěší zóně, tam naproti je zelenina, tam se prodává ten Bráník, že jo? Tam ho popíjím a on přijde za mnou a vezme mě takhle za flígr, že prej údajně se ztratil kočárek, my jsme tam přišli takhle nahoru, že prej mě zabije a tam nemůžu bejt ani ošetřenej vůbec. Šel jsem nahoru a za tou paní, kde se ten kočárek údajně ukradl, a ta paní říkala: „Ne, ten to nebyl." A já říkám: „Co teď, pane? To je omezování osobní svobody, rozu-míte mi?" A víte, co mi řekl? „Hele, vypal, odchod, nazdar!" Tak co si z toho vemete? Ale on mě ustavičně ubližuje, bezdůvodně, ten doktor. On mě nesnáší, už možná, já nevím, možná, že mu vadilo, že jsem kolikrát tam přišel dolů na záchod, ale jinak jako nic. Tuhle jsem tam měl oříznutý prst a podepsal jsem se do tý knížky a sestřička mi to ošetřila a on najednou vylítl. Říkal, že mě zmydlí jako koně. Jemu je to fuk.

Jaké je vaše přání?

Já bych chtěl, aby všichni lidi se měli na světě dobře, aby měli všechno, na co si vzpomenou, aby měli jídlo, zdraví, štěstí, lásku a aby jim nic nescházelo, aby se nepotáceli s ničím. Práce je důležitá pro člověka, protože jinak by se unudili. Až nastane teplo, tak já vyjíždím pryč za prací, ale momentálně to nejde. Tady není ta ubytovna pro ty bezdomovce, to bych chtěl, aby to bylo. Přání číslo dvě - vyhrát ve Sportce, stačilo by mě asi tak dva milióny, víte, mám takový krásný sen, velkoplošná obrazovka - jako první, ale nejdřív to vlastně vymalovat, aby to bylo čistý, kavalec pěkný, něco jako je letiště. Vedle v místnosti mít takových šedesát až sto basů piv a určitý ingredience co se týče - kmín, pepř, brambory, abych nemusel často do města, jenom dokupovat chléb, čerstvé pečivo a labužírovat a ještě na zahradě mít bazén, aby byl ohřívanej i v létě, i v zimě. To je, co?... supr. Dá se říct, že je to můj životní sen, já víc nepotřebuju, já ženskou nepotřebuju. Přání číslo tři - dal bych si kuře s bramborem, k tomu okurku a nějakou přílohu. Potom to zapít pivem a potom si dát šlofíčka a tomu říkám odpolední spánek. Ze všech ročních období mám nejraději léto.

Jak se díváte na budoucnost?

Musíte doufat, že to bude lepší a lepší a lepší a lepší a když to bude maličko horší, tak to se musí vydržet.

Rozhovor vedl Karel Diviš, zima 2008