Zubařská vzpomínka na Standu
Poznali jsme se v naší zubní ordinaci. Nechodil často, až když bylo nejhůř. Doktor mu domlouval, proč nechodí pravidelně: „Víš, co tě teď čeká, viď?" „Vím, už jenom kleště. Ale příště přijdu určitě dřív," sliboval. Ale příště to bylo opět úplně stejné. Občas mi přinesl květiny. Neměla jsem to srdce, abych se ho zeptala na jejich původ. Ve městě jsme se setkávali mnohem častěji. Velice uctivě a hlavně hlasitě mě zdravil: „Dobrý den, paní doktorko!" A já jsem mu vždy říkala: „Stando, vy moc dobře víte, že jsem sestřička. Nemůžete mi říkat doktorko!" Ale marně. Udiveně se na mě podíval, mávl rukou a řekl: „Mě to paní doktorko ale vůbec nevadí!"
Jeho zubní ordinace
Kterak Standa Berky fandil fotbalu
Jednoho krásného dne se Standa Berky, proslulá rumburská figurka, nečekaně objevil na místním stadionu. Zda motivem jeho návštěvy byla touha po sportovním zážitku nebo skutečnost, že se tenkrát pro návštěvníky čepovalo pivo za zvýhodněnou cenu, to věděl jen on sám. Skutečností však zůstává, že jeho přítomnost se nesla zcela v duchu pověsti, která ho provázela. Zvučné rady a pokyny, které zasvěceně udílel hráčům obou zápolících družstev, se linuly z tribuny a jistě by se jimi mohl pyšnit nejeden fotbalový teoretik. Jak ono utkání tehdy dopadlo není důležité. Ostatně ani Standu výsledek zjevně nezajímal. Škoda, že nevšední oživení atmosféry utkání v jeho osobitém podání se již nikdy nebude opakovat.
J. Englic, FK Rumburk
Píšete nám...
Vážená redakce, v minulém čísle RN nabádáte k napsání příspěvku o „Berkym". V novoročním projevu pan prezident mimo jiné řekl: pomáhejme potřebným, ale hlavně pomáhejme tam, kde to má smysl a kam dohlédneme ... a podívejme se, jak žijí naši sousedé, jak lidé v našem domě, v naší vesnici, v našem městě. Rozhlížejme se kolem sebe. Dělejme věci, o kterých jsme přesvědčeni, že mají smysl, ne jen ty, kterým je tleskáno.
Rumburk je prostě moje město, ač zde již dlouhou dobu nebydlím, ale velice často sem jezdím nakupovat a za kulturou. Sama ale nemohu říci, že bych Berkyho znala. Přiznávám, že když jsem měla někdy kolem pobudy s lahví piva jít, raději jsem jej obešla. Ale mne by spíše zajímalo, jak se takový člověk bezdomovcem stane. A když se v článku píše, že byl svobodný duchem, tak o to snad je to větší ostuda a hanba pro naši společnost, že toto dopustí, že se o tyto chudáky nedokáže postarat a jako alibi se napíše, že chtěl žít na ulici! A vrchol je pak na tom ubožákovi použít hnusný trik městské policie, která ho „uklidila", když měl přijet prezident Václav Klaus, stejně jako „uklízeli" za starých časů nepohodlného Václava Havla. A jestli byl Berky duší dítě, tak o to více by mu měla společnost pomoci, přece dítě nemůže žít na ulici!
Konečně byl v Rumburku otevřen azylový dům. Ať čtu, jak čtu, nedozvěděla jsem se, kde je, natož jaké jsou podmínky k přijetí. A jelikož je asi plný, proč se neuvažuje o dalších možnostech, třeba o jeho rozšíření nebo zřízení podobných malometrážních bytů apod. Ono asi bude potřebných lidí stále přibývat. Je mi jasné, že to vše stojí peníze, ale tak by měl být pobyt v „azyláku" programovaný, protože i tito lidé mohou vykonat spoustu potřebné práce pro město a tím si vlastně pobyt a režii zaplatit. Myslíte, že jsem snílek? Protože já ještě pamatuji, jak Rumburáci(ti ze školky) znali paní Mórovou, která jezdila s kárkou a stačilo, aby dítě upustilo papírek od bonbonu, a už jej hnala s pometlem. A když byli Rumburáci o něco větší, poznali učitele Karla Pekárka - legendu základní školy. No a dnes máme vzpomínat na bezdomovce?
A také musím souhlasit s reakcí pana L. Čechury na článek Radima Vevery, který se sám udal, jak „parkuje". Jenže to je také takové neštěstí dnešní doby. Třeba v době, když já dělala řidičák, tak řidič, to byl pan řidič a jeho ctí bylo dodržovat pravidla. Ale je pravda, že dnes je jiná doba, pravidla chování si dělá každý podle sebe a ke všemu je dnes „přeautováno" a původně projektovaná sídliště s tolika místy na parkování nepočítala. A když se vžiji do kůže řidiče, který se sem táhne přes Šébr, platí daně, drahý benzín, silnice samá díra a pak nenajde místo k zaparkování před oknem, když kousek dál se krade... Ale kdyby zase on tam bydlel a chtěl si jít hrát s potomkem ven, to by taky asi zase zuřil, ale na to už v tu chvíli nemyslel, ale někam to napsal.
Vaše pravidelná čtenářka
Ivana Hercíková, Brtníky
