Paní Blanka Trojanová, ředitelka Domova pro osoby se zdravotním postižením v Brtníkách vzpomíná na dobu, kdy byl v roce 2007 zahájen projekt samostatného bydlení pro jejich klienty. „Měli jsme v úmyslu integrovat naše klienty do majoritní společnosti, a tak jsme pro ně v nedalekém městečku zkušebně zřídili samostatné bydlení," vzpomíná.
„Tehdy byly vybrány dva páry a zpočátku se zdálo, že myšlenka zapojit klienty do života s běžnými spoluobčany bude fungovat. Měli bydlení, práci, možnost zapojit se do volnočasových aktivit, byli tak zvaně »integrovaní«. Naše snaha však vyšla naprázdno. Ukázalo se, že vazby klientů na náš domov jsou příliš silné," přiznává. „První tři měsíce si sice užívali nabyté svobody, ale nová přátelství s ostatními obyvateli městečka nenavázali. Naopak, stále je to táhlo zpátky za přáteli do domova, kde se začali zdržovat čím dál víc, až nakonec odjížděli do svých krásných bytů pouze přenocovat," dodává.
Když jim bylo ke konci loňského roku nabídnuto, aby šli zpět, byli nadšení. Do Brtníků se vrátili všichni čtyři.
„Tato zkouška byla každopádně cennou zkušeností," říká paní ředitelka. „My jsme se snažili, ale klienti si svůj životní příběh zřejmě představují jinak, než jsme předpokládali."
Nyní bydlí ve svých bytech v Domově pro osoby se zdravotním postižením. Klientka Monika mě zve k sobě: „Olda je v práci, v Rumburku, a vykládá zboží v prodejně," říká a nabízí židli. „Já taky pracuju, pomáhám v domově těm, kteří nechodí," a tiskne mi do ruky vlastnoručně vyrobené usmívající se keramické sluníčko. „Ráda vařím a peču, třeba štrúdl, a pak pozvu přátele na kafe," pochlubí se a doprovází mě k dalšímu z obyvatel bytů, Péťovi. Ten žije s Marcelou již pět let a působí velmi vyrovnaně. „Bydlíme tady oba rádi. Máme pohodlí, vaříme si, posloucháme muziku. Já pracuji jako údržbář v domově. Taky chodíme s Marcelkou nakupovat nebo na procházky," uzavírá.
Jsou tu spokojení, říkám si. Bydlení se jim líbí, i když je poskytováno v rámci domova. Jsou mezi svými a bydlí ve svém.
Zdena Ondrušová