V pondělí čtvrtého ledna tohoto roku zemřel v liberecké nemocnici nejznámější rumburský bezdomovec Standa Berky. Kromě starého rádia po něm nezbylo vůbec nic.
Standa Berky se už za svého života stal legendou. Znal ho snad každý Rumburák a jeho věhlas daleko přesáhl hranice tohoto města. A přitom snad nikdy neudělal nic výjimečného, nic, co by stálo za obdiv nebo za uznání. Naopak, někdy dokázal lidi i dost pěkně naštvat a ty, kteří mu chtěli pomoci a nabídli práci nebo solidní bydlení, nejednou odmítl. Chtěl žít na ulici, kde se narodil a kde, s troškou nadsázky řečeno, i umřel.
Byl svobodný duchem. Po ničem netoužil, o nic neusiloval, o nic se nestaral. Jediné, na čem mu záleželo, bylo, aby si každý den na lidech vyloudil nějakou tu korunu na trochu jídla a lahvinku, dvě, nebo i víc piva, a čas od času na baterky do rádia.
Občas zatoužil po tom, almužnu si zasloužit. A tak na rumburských chodnících křídou maloval docela hezké obrázky, pouštěl lidem rádio, nebo na požádání na kameru předvedl rozjařený tanec, za což byl obdarován několika drobnými či cigaretou.
Jednou za čas dostal záchvat milosrdenství a měl touhu zachraňovat svět. Stalo se tedy, že přinesl starostovi města do kanceláře starou peřinu s tím, že ji chce věnovat na charitu, nebo se v redakci Rumburských novin domáhal zrušení svých sociálních dávek, které hodlal věnovat chudým a opuštěným dětem v dětských domovech. Druhý den si svůj bohulibý záměr rozmyslel, rušení dávek zastavil a navíc si řekl o pětistovku, aby mohl vykoupit své milované rádio od lichváře.
Standa miloval velkou společnost lidí, a ač se sám žádné zábavy příliš aktivně nezúčastňoval, vždy se „ochomýtal" opodál. Nenechal si ujít žádné shromáždění, nebo dokonce politický mítink, kde horlivě jednou mával oranžovým balonkem, jindy modrou vlaječkou nebo vrtulkou s třešničkami a radostně si přitom pochutnával na předvolebních bonbónech. Největší zklamání však zažil, když musel jít podat jakési „nutné" vysvětlení na Městkou policii v Rumburku zrovna v den, kdy město navštívil prezident Klaus. Tehdy Standa Berky o tuto radostnou událost přišel a ještě dlouho potom se nemohl smířit s tím, že nemohl prezidenta pozdravit. Avšak o hodně přišel tehdy i prezident sám.
Standa Berky byl chlapík s duší dítěte, ovšem dítěte, které dokáže napáchat pěkné vylomeniny a lumpárny. V někom vzbuzoval soucit a někdo ho nesnášel, žil způsobem života, který mnoha lidem nebyl a není po chuti, ale našli se i tací, kteří ho měli rádi.
Snad by se mohlo zdát, že byl nikým a neznamenal nic a že po sobě nic nezanechal. Ale byla to známá rumburská postavička, místní atrakce a Rumburáci na něj ještě dlouho nezapomenou. A tím se tento malý mužík stal již za svého života velký.
Máte-li na „Berkyho" nějakou milou či nemilou vzpomínku, napište nebo zavolejte do redakce Rumburských novin, nejlepší příspěvky otiskneme.
V pondělí čtvrtého ledna tohoto roku zemřel v liberecké nemocnici nejznámější rumburský bezdomovec Standa Berky. Kromě starého rádia po něm nezbylo vůbec nic.
Standa Berky se už za svého života stal legendou. Znal ho snad každý Rumburák a jeho věhlas daleko přesáhl hranice tohoto města. A přitom snad nikdy neudělal nic výjimečného, nic, co by stálo za obdiv nebo za uznání. Naopak, někdy dokázal lidi i dost pěkně naštvat a ty, kteří mu chtěli pomoci a nabídli práci nebo solidní bydlení, nejednou odmítl. Chtěl žít na ulici, kde se narodil a kde, s troškou nadsázky řečeno, i umřel.
Byl svobodný duchem. Po ničem netoužil, o nic neusiloval, o nic se nestaral. Jediné, na čem mu záleželo, bylo, aby si každý den na lidech vyloudil nějakou tu korunu na trochu jídla a lahvinku, dvě, nebo i víc piva, a čas od času na baterky do rádia.
Občas zatoužil po tom, almužnu si zasloužit. A tak na rumburských chodnících křídou maloval docela hezké obrázky, pouštěl lidem rádio, nebo na požádání na kameru předvedl rozjařený tanec, za což byl obdarován několika drobnými či cigaretou.
Jednou za čas dostal záchvat milosrdenství a měl touhu zachraňovat svět. Stalo se tedy, že přinesl starostovi města do kanceláře starou peřinu s tím, že ji chce věnovat na charitu, nebo se v redakci Rumburských novin domáhal zrušení svých sociálních dávek, které hodlal věnovat chudým a opuštěným dětem v dětských domovech. Druhý den si svůj bohulibý záměr rozmyslel, rušení dávek zastavil a navíc si řekl o pětistovku, aby mohl vykoupit své milované rádio od lichváře.
Standa miloval velkou společnost lidí, a ač se sám žádné zábavy příliš aktivně nezúčastňoval, vždy se „ochomýtal" opodál. Nenechal si ujít žádné shromáždění, nebo dokonce politický mítink, kde horlivě jednou mával oranžovým balonkem, jindy modrou vlaječkou nebo vrtulkou s třešničkami a radostně si přitom pochutnával na předvolebních bonbónech. Největší zklamání však zažil, když musel jít podat jakési „nutné" vysvětlení na Městkou policii v Rumburku zrovna v den, kdy město navštívil prezident Klaus. Tehdy Standa Berky o tuto radostnou událost přišel a ještě dlouho potom se nemohl smířit s tím, že nemohl prezidenta pozdravit. Avšak o hodně přišel tehdy i prezident sám.
Standa Berky byl chlapík s duší dítěte, ovšem dítěte, které dokáže napáchat pěkné vylomeniny a lumpárny. V někom vzbuzoval soucit a někdo ho nesnášel, žil způsobem života, který mnoha lidem nebyl a není po chuti, ale našli se i tací, kteří ho měli rádi.
Snad by se mohlo zdát, že byl nikým a neznamenal nic a že po sobě nic nezanechal. Ale byla to známá rumburská postavička, místní atrakce a Rumburáci na něj ještě dlouho nezapomenou. A tím se tento malý mužík stal již za svého života velký.
Máte-li na „Berkyho" nějakou milou či nemilou vzpomínku, napište nebo zavolejte do redakce Rumburských novin, nejlepší příspěvky otiskneme.