Nedávno jsem navštívila jeden supermarket a opravdu moc ráda bych se s vámi rozdělila o svůj zážitek.
Když jsem si vybrala zboží, odebrala jsem se k pokladně. Radovala jsem se, byla jsem hned druhá za jakýmsi asijským obchodníkem. Vložila jsem si svých pár kousků na pult a těšila se, že budu rychle hotová. Omyl! Náhle se mezi regály vynoří jiný asijský obchodník, ze svého, do obrovské pyramidy naloženého košíku začne podávat tomu přede mnou svůj nákup se slovy: „To cpolu, tohomaty." Protestuji, ať si vystojí frontu jako KAŽDÝ JINÝ zákazník. Ale je mi to starou bačkoru platné. Pokladní mi radí, ať „si to zase seberu" a vystojím si frontu u jiné kasy. Nechápavě zírám a netuším, že bude hůř. Aby toho nebylo dost, „komplic" asijského obchodníka, který blokuje kasu, odchází opět mezi regály a přiváží další košík - to cpolu... Hlasitě nadávám a dožaduji se, abych byla obsloužena tak, jak je fronta. Český pokladní nereaguje. Místo něho se od vedlejší kasy na mě otáčí děvenka s bídou plnoletá a rázně mě okřikuje: „Neštěkejte tady, ten chudák si přišel nakoupit!" Sice sedí celou dobu zády a nemá ponětí, co se jí za nimi děje, ale na mou adresu ještě přidává pár peprných poznámek - tak pro pobavení ostatních zákazníků. Zírám, co si musí český zákazník v českém obchodě nechat líbit. I neskutečně vypečené praktiky asijských obchodníků - bez šance se dovolat čehokoli. Ale sepne mi v okamžiku, kdy asijský obchodník platí - suma se blíží 10000 korun. Je mi jasno, proč - ačkoli doma - jsem pro holčinu ve věku mých dětí podřadný zákazník, kterého je nutné okřikovat.
V tu chvíli i chápu, proč v nás sílí xenofobní nálady. A je mi jasná i jedna z jejich mnoha příčin.
T. Vítová
