Posedávají a polehávají na lavičkách v parcích a na náměstích, vybírají popelnice, žebrají nebo jen tak bezúčelně pozorují svět kolem sebe. Někdy tropí hlouposti a jindy nesnáze, nebydlí nikde a jsou všude - lidé bez domova. Většina obyvatel měst je nemá ráda, a nemají je rádi ani lidé na radnicích, protože řešit problémy s bezdomovci je těžké. Ještě těžší je však řešit problémy bezdomovců. Těch, kteří jsou ochotni jim pomoci, je velmi málo.
V Rumburku otevřelo před třemi měsíci občanské sdružení CEDR první azylový dům pro lidi bez domova. Zpočátku se zdálo, že dvacet lůžek, která nabízí, bude zívat prázdnotou, ale již dnes je „azylák" plný a zájem o jeho služby roste.
„Azylový dům je jen prvním krůčkem k sociální síti, která by se měla v Rumburku a v celém regionu pro lidi v nouzi rozvinout," vysvětluje sociální pracovnice Jiřina Kafková, která je nositelem této myšlenky. „Prvním stupněm sítě by měla být noclehárna pro bezdomovce a denní stacionář, po azylovém domě pro lidi bez domova bychom uvítali, kdyby vznikl i azylový dům pro matky s dětmi a systém nízkonákladových startovacích bytů," vypočítává. Netají se však tím, že splnit tuto představu je běh na dlouhou trať.
„Není to jen o tom, co chceme a co jsme ochotni pro to udělat, ale je to i o spolupráci s městem Rumburk a dalšími dotčenými organizacemi," přiznává ředitel CEDRu Miroslav Řebíček. „Někdy je těžké přesvědčit je, že naše práce usnadní život nejen potřebným, ale i úředníkům na radnicích, policistům, zdravotníkům a ostatním lidem. A že nám nejde o to, hýčkat lidi, kteří si svou situaci způsobili sami. My pomáháme těm, kteří o to stojí a jsou ochotni pro sebe něco udělat. Jen na to momentálně nemají buď dost sil, nebo možností," dodává.
» „Azylák" není hotel pro bezdomovce
Mnoho lidí si myslí, že azylový dům je laciným hotelem pro lidi, kteří za jiných okolností volí život pod širým nebem a jen nepřízeň počasí je zažene pod střechu azylu, kde se mohou dosytosti a v pohodlí vyspat, najíst a vykoupat. Ale není to tak.
„V našem azylovém domě panují přísná pravidla. Především tady vedeme přesnou evidenci příchodů a odchodů a máme tak přesný přehled o tom, kde a kdy se naši klienti nacházejí. Takže když někdo na našeho klienta ukáže prstem, že se mu v noci vloupal do domu, můžeme před policií buď potvrdit nebo i vyvrátit jeho alibi. Nemáme zájem krýt nějaké nepravosti. Navíc v azylu se musí dodržovat večerka a budíček. A tak se tu nekonají žádné noční párty a ani se tu „nevyvaluje" nikdo do oběda. Za každou noc musí klient zaplatit, stejně tak jako za nadstandardní služby, jako je rádio na pokoji nebo použití pračky atd. A ne všem tento režim vyhovuje. Stalo se nám, že přišli klienti a chtěli si to tu organizovat po svém. Když zjistili, že to nepůjde, odešli sami. A někteří i v doprovodu policie," vysvětluje Jiřina Kafková.
V azylovém domě také nelze bydlet věčně. Po zkušebním prvním měsíci se prodlužuje klientům smlouva na bydlení nejdéle na rok. Do té doby si musí najít vlastní bydlení, vybudovat vlastní život.
» Z ulice do azylu, z azylu do života?
Skončit na ulici může každý. A ten, kdo na ní alespoň jednou spal, ví, že zvednout se z ní sám nelze. Azylový dům pro lidi bez domova je jedna z cest, jak se tito lidé mohou opět postavit na vlastní nohy. „Ještě před třemi měsíci jsem měl práci, byt i plat. A pak se všechno seběhlo strašně rychle, a já o všechno přišel. Stál jsem na ulici úplně beze všeho a nevěděl, co dělat dál. Naštěstí mi někdo řekl, že je tady azylový dům, ať to tu zkusím. A zaplaťpánbůh, skončil jsem tady, abych tu znova začal," vzpomíná na nelehké chvíle svého života pan Mirek. Jeho příběh snad bude mít šťastnější konec, než příběhy téměř padesáti dalších bezdomovců skrývajících se po rumburských sklepích a squatech. Jak sám říká, tady dostal druhou šanci, aby se znovu vzpamatoval. „Především jsem dostal čas, abych si mohl všechno vyřídit a zařídit, abych se vyznal trochu v tomhle státě a v jeho papírech a pradlech, kterým jen těžko rozumím. A ti lidé tady, ti jsou pořád u mne, aby mi v tom pomohli," vyzdvihuje práci šesti zaměstnanců azylového domu.
Jeho slova potvrzuje i Miroslav Řebíček. „Pracujeme individuálně s každým z našich klientů na tom, aby se odsud dostal co nejdřív. Aby si našel práci, bydlení a dal si do pořádku své závazky a dluhy. Na krk si ale nikoho nevěšíme, a ti, co nemají zájem zvednout se ze země, u nás nepochodí," dodává.
» Ulice jako styl života.
Přestože CEDR nabízí pomoc všem bezdomovcům, ne všichni ji využijí. Mnoho z nich odradí přísný režim, další ani nemají zájem něco na svém způsobu života měnit. Volnost a svoboda, kterou přináší bezdomovectví, je zřejmě lákavější, než civilizovaný způsob života se všemi jeho pravidly. Alespoň do té doby, než uhodí první mrazy.
V tu chvíli se problém bezdomovců začíná přesouvat do kanceláří starostů. Města pověřená výkonem státní správy, jako je třeba Rumburk, mají ze zákona povinnost postarat se o lidi v nouzi, kterým hrozí újma na zdraví nebo na životech. A tím mrazivé dny jsou.
„Rumburk nemá žádnou noclehárnu pro bezdomovce, a to ani sezónního charakteru," přiznává místostarostka Rumburku Alena Winterová. „Tuto situaci řešíme spoluprací s farní charitou, která nám během loňské zimy vyšla vstříc a zřídila pro tyto lidi noclehárnu se sociálním zařízením a sprchou. Ale k našemu překvapení o tuto službu projevil zájem jen jeden muž, ostatní ji nepochopitelně odmítli," podivuje se místostarostka. Přesto i letos shání na zimu pro bezdomovce nouzové ubytování. „Nemůžeme tento problém přehlížet a nemůžeme se tvářit, že tady bezdomovce nemáme. A ani je nemůžeme nechat bez pomoci. Ale záleží jen na nich, jestli naší nabídky využijí, nebo ne. Nikoho k ničemu nenutíme," zdůrazňuje.
» Matky s dětmi na ulici?
Smutná realita dneška.
Stát se bezdomovcem je mnohem snazší, než si kdokoliv může představit. Tato tragédie může ze dne na den postihnout i člověka zodpovědného a pracovitého, starého, opuštěného, stejně jako matku s dětmi. V takových chvílích mnohdy závisí pomoc na cizích lidech. Přitom každá civilizovaná společnost by měla mít vypracovaný systém sociální pomoci, který by těmto „smolařům" pomohl z nouze ven.
„Ve Šluknovském výběžku v současnosti neexistuje žádný záchytný systém, který by pomohl lidem, kteří se dostanou souhrou okolností nebo i vlastní vinou do potíží. Azylový dům je první a zatím jedinou možností v regionu, jak se dostat z nejhoršího," vysvětluje Jiřina Kafková. Ale vzápětí dodává: „Chybí nám však zařízení pro matky s dětmi, kterého je víc než třeba. V současné době se matce, která se ocitne na ulici, odeberou děti a umístí se do ústavu sociální péče. Matka se o sebe musí postarat sama. Málokoho zajímá, že se tím ničí rodinné vztahy, že děti trpí odloučením od matky a že trpí i ta žena, která přišla o střechu nad hlavou, o živobytí, zázemí, a především o své děti. Azylový dům by pomohl řešit problémy desítek žen ve Šluknovském výběžku, kterým bezdomovectví hrozí, nebo je už postihlo."
» Blýskání na lepší časy?
Pracovníci CEDRu o zřízení domu pro matky s dětmi jednají s městem Rumburk. „V poslední době je spolupráce s rumburskou radnicí nejlepší, jaká kdy byla. Někteří radní tohoto města spolu s místostarostkou a místostarostou si dokonce přišli prohlédnout azylový dům a na vlastní oči se přesvědčit, jaké služby poskytujeme a v čem naše práce spočívá. Tento zájem je nejen potěšitelný, ale myslíme si, že avizuje i snahu rumburských radních pomoci nám. Snad se nám podaří i díky jejich přispění dotáhnout naše plány do konce," doufá ředitel CEDRu Miroslav Řebíček.
Občanské sdružení CEDR vykonává různé aktivity po celém Šluknovském výběžku a péče o lidi v nouzi je jeho posláním. Projekt azylového domu v Rumburku vypracovaný CEDRem zaujal hodnotící komisi Ústeckého kraje při výběrovém řízení v projektu Sociální služby v Ústeckém kraji, financovaného z fondů Evropské unie, a dala mu zelenou. A našel se i laskavý mecenáš, společnost Sámo z Varnsdorfu, který zareagoval na volání o pomoc, zakoupil nemovitost v Rumburku a za přijatelný peníz ji CEDRu pronajal.
„Jsme velmi vděční všem, kteří nám pomohli a pomáhají. Někdy se nám nedostává slov, kterými bychom vyjádřili, jak moc si jejich pomoci a podpory vážíme. A tak asi nejjednodušší bude říci sice prosté, ale o to výstižnější: Díky za vaši pomoc!" dodává na závěr ředitel CEDRu Miroslav Řebíček.
» Šílenci nebo nadšenci?
Při odchodu z azylového domu si kladu otázku, co vede těchto šest lidí, kteří tady pracují, k tomu, aby při své vlastní náloži osobních starostí, trampot, patálií a proher ještě „tahali z bryndy" ty druhé. Jsou to snad takoví šílenci, že jim jejich vlastních problémy nestačí a musí řešit svízele druhých? Nebo jsou to nadšenci, kteří chtějí dělat tento svět lepší a laskavější? Odpověď bohužel neznám a myslím, že ji neznají ani oni. Ale vím jistě, že jejich pomoc a jejich práce nikdy nebude marná a zbytečná. Že každý, komu se díky jim podaří znovu vstát ze země, bude jejich vítězstvím. A že snad i za jejich přispění ubude lidských tragédií a lidských trosek v rumburských ulicích.
Gabriela Doušová
Styl života některých bezdomovců je pro většinu obyvatel nepříjemný a obtěžující. Nově otevřený azylový dům v Rumburku by mohl tento problém alespoň částečně řešit. Foto: gdo