Zatímco Prahou zmítalo vystoupení iko-ny popové hudby Madonny, na druhém konci republiky se v podobné extatické horečce ocitla malebná vesnička Doubice. Příčinou byla bláznivě šílená hudební show skupiny NightWork, která to tu naplno rozjela před vyprodaným sálem místního kulturního stánku Fabrika.
Šestice mladých muzikantů/herců si zvykla čas od času zajet do Doubice na soustředění, během něhož ve světlých chvilkách skládají další písničky pro svá nová alba. Podpořeni vydatnou kuchyní babičky kytaristy Jakuba Prachaře byli i tentokrát mladí umělci plodní a během jednoho prázdninového týdne složili a nazkoušeli pět nových kousků. Pro radost sobě i těm druhým ty staré předvedli na Fabrice, a to ve své nejlepší formě.
Disko, funky, jazz, opera, hip hop, rap, dokonce i aerobick a černošské vánoční koledy - tím vším zasypali své hosty během dvouhodinového vystoupení, ve strhujícím tempu a s tím nejnevinnějším úsměvem.
Tahle partička si totiž dělá posměšky ze všeho, co jen trochu vydává zvuk. Parodují kdejaký text, kdejaký hudební styl i kdejakou skladbu, ale dělají to s neobyčejnou lehkostí, vtipem a fantastickou hudební profesionalitou. Výsledkem je to, že důstojné dámy po prvních minutách koncertu křepčí na parketu se sukněmi u uší, invalidé vyskakují z kolečkových křesel a odhazují hole, roztančení rodiče zapomínají na své děti a děti zapomínají na všechno ostatní, kromě NightWorku.
A v čem tkví kouzlo této kapelky?
Především v projevu charismatického zvukového iluzionisty Vojty Dyka, který zazpívá všechno, ve všech tóninách, polohách, který si se svým hlasem pohrává a laškuje jak se mu zrovna zlíbí. Stejně působivý je tanec Františka Soukupa, který se za svými klávesami vrací k původním rituálním tancům našich dávných předků z dob opředených tajemnou subsaharskou mystikou. Pro diváka šokující je i pohled na klávesistu Jana Maxiána, kterého při zemi udrží jen prst na klaviatuře jeho nástroje. Zbytek jeho pružného těla se během koncertu pohybuje kdesi mezi židlí a stropem. Přesto zahraje cokoliv, čímkoliv, má zřejmě o pět prstů víc, jinak si nelze jeho fenomenální výkon vysvětlit. Zdání normálnosti tak vzbuzují poslední tři členové kapely. Bubeník Ondra Sluka dokáže svými paličkami rozeznít bicí do žhava, a přitom ani jednou nezmění strnulý výraz své pokerové tváře. V kontrastu s křepčícím Dykem, Soukupem a Maxiánem vypadá tento muž s ledovým Putinovským kukučem ještě šíleněji, než tihle tři. Zážitkem je i pohled na Jakuba Prachaře, který dosud nic neztratil ze své dětské vykulenosti. Hraje, zpívá, koulí očičkama a neúnavně pochoduje a hopká po pódiu ve strhujícím rytmu již od prvního hrábnutí do strun. Celek uzavírá basista Kuba Antl, který sice nepředvádí na pódiu žádná dramata, pouze pohazuje kolem sebe zářivým Thymolínovým úsměvem, ale o to více se k němu divák upíná jako k poslední naději, že snad by mohl být v této partě někdo v pořádku. Ale věřit se tomu nedá. A už vůbec se to nedá pochopit. Jen se to musí vidět.
Rumburáci mají štěstí, protože NightWork zavítají do jejich města na podzim, aby podpořili rumburský dobročinný bazárek.
Ale příležitost užít si tenhle radosti a dobré hudby plný blázinec by si neměli nechat ujít ani ostatní výběžané. Rozhodně by to byla chyba.
Zatímco Prahou zmítalo vystoupení iko-ny popové hudby Madonny, na druhém konci republiky se v podobné extatické horečce ocitla malebná vesnička Doubice. Příčinou byla bláznivě šílená hudební show skupiny NightWork, která to tu naplno rozjela před vyprodaným sálem místního kulturního stánku Fabrika.
Šestice mladých muzikantů/herců si zvykla čas od času zajet do Doubice na soustředění, během něhož ve světlých chvilkách skládají další písničky pro svá nová alba. Podpořeni vydatnou kuchyní babičky kytaristy Jakuba Prachaře byli i tentokrát mladí umělci plodní a během jednoho prázdninového týdne složili a nazkoušeli pět nových kousků. Pro radost sobě i těm druhým ty staré předvedli na Fabrice, a to ve své nejlepší formě.
Disko, funky, jazz, opera, hip hop, rap, dokonce i aerobick a černošské vánoční koledy - tím vším zasypali své hosty během dvouhodinového vystoupení, ve strhujícím tempu a s tím nejnevinnějším úsměvem.
Tahle partička si totiž dělá posměšky ze všeho, co jen trochu vydává zvuk. Parodují kdejaký text, kdejaký hudební styl i kdejakou skladbu, ale dělají to s neobyčejnou lehkostí, vtipem a fantastickou hudební profesionalitou. Výsledkem je to, že důstojné dámy po prvních minutách koncertu křepčí na parketu se sukněmi u uší, invalidé vyskakují z kolečkových křesel a odhazují hole, roztančení rodiče zapomínají na své děti a děti zapomínají na všechno ostatní, kromě NightWorku.
A v čem tkví kouzlo této kapelky?
Především v projevu charismatického zvukového iluzionisty Vojty Dyka, který zazpívá všechno, ve všech tóninách, polohách, který si se svým hlasem pohrává a laškuje jak se mu zrovna zlíbí. Stejně působivý je tanec Františka Soukupa, který se za svými klávesami vrací k původním rituálním tancům našich dávných předků z dob opředených tajemnou subsaharskou mystikou. Pro diváka šokující je i pohled na klávesistu Jana Maxiána, kterého při zemi udrží jen prst na klaviatuře jeho nástroje. Zbytek jeho pružného těla se během koncertu pohybuje kdesi mezi židlí a stropem. Přesto zahraje cokoliv, čímkoliv, má zřejmě o pět prstů víc, jinak si nelze jeho fenomenální výkon vysvětlit. Zdání normálnosti tak vzbuzují poslední tři členové kapely. Bubeník Ondra Sluka dokáže svými paličkami rozeznít bicí do žhava, a přitom ani jednou nezmění strnulý výraz své pokerové tváře. V kontrastu s křepčícím Dykem, Soukupem a Maxiánem vypadá tento muž s ledovým Putinovským kukučem ještě šíleněji, než tihle tři. Zážitkem je i pohled na Jakuba Prachaře, který dosud nic neztratil ze své dětské vykulenosti. Hraje, zpívá, koulí očičkama a neúnavně pochoduje a hopká po pódiu ve strhujícím rytmu již od prvního hrábnutí do strun. Celek uzavírá basista Kuba Antl, který sice nepředvádí na pódiu žádná dramata, pouze pohazuje kolem sebe zářivým Thymolínovým úsměvem, ale o to více se k němu divák upíná jako k poslední naději, že snad by mohl být v této partě někdo v pořádku. Ale věřit se tomu nedá. A už vůbec se to nedá pochopit. Jen se to musí vidět.
Rumburáci mají štěstí, protože NightWork zavítají do jejich města na podzim, aby podpořili rumburský dobročinný bazárek.
Ale příležitost užít si tenhle radosti a dobré hudby plný blázinec by si neměli nechat ujít ani ostatní výběžané. Rozhodně by to byla chyba.