Říkal mi jeden bývalý spolužák, že se máme, když tak jezdíme po hospodách a ještě o tom píšeme. „Zlatý voči, Radku." Tahle túra, která trvala bezmála tři čtvrtě roku, je přerušena a nebo možná končí. Třikrát jsme výběžek objeli, kůň se na vrata vzpíná. Až na výjimky je obživa v pohostinství boj. Pro strávníky je testování, rovněž až na výjimky, nuda.
Hledali jsme hospodu, restauraci, nebo třeba klidně i bufet, který by nás uhranul, kde bychom si dali něco, kvůli čemu bychom se sem rádi vraceli. Salát, guláš, zmrzlinový pohár... něco. V tom jsme nepochodili, ale několik podniků s klidem doporučíme známým, když se přijedou rekreovat do tohohle cancouru republiky, a před několika podniky je budeme hlasitě varovat.
Většinou jsme se ve dvou najedli za plus mínus dvě stovky. Skoro všude byl personál pozorný a málokde byl kuchař nějak výrazně kreativní. Je zřejmé, že ještě pořád je většina hospod u hranic postavena a provozována tak, že počítá s klienty ze zahraničí, z endéer. Jak se houpe kurz koruny k euru, tak mají plno nebo prázdno. Když je uzavřený přechod, mají v hospodě existenční problémy. Našinci se většinou na obědy nehrnou. S výjimkou našich dvou velkoměst Rumburku a Varnsdorfu.
Tedy, teď si dám chvíli od hospodské stravy pauzu, Gabriela se ji bohužel nevyhne. A pro věrné čtenáře přidávám zatím poslední zprávu:
Restaurace je plná loveckých trofejí, parohy i parůžky, dokonce i lustry jsou z paroží. Je tu tolik paroží, že bych některým mužům návštěvu raději rozmluvil. V každém okně je menší botanická zahrada.
K pití dostáváme dosti unavenou sodovku, ve druhém kole je na přání o něco svěžejší (10 Kč), a třetinku točené malinovky (20 Kč).
Dobrá a hustá franfurktská polévka obsahuje i kousek točeňáku a brambůrek (16 Kč).
Jelikož je tentokrát naše posádka tříčlenná, zkusíme hned tři jídla. Maďarský guláš (65 Kč), filé s hranolky (79 Kč) a smažený sýr s hranolky (79 Kč). Abych nezapomněl, objednali jsme ještě tatarku (15 Kč).
Guláš byl chutný, hovězí však poněkud tuhé, filé bylo podle Gabriely fantastické, kyselá okurka jako obloha překvapila a potěšila. Smažený sýr byl jasně připravený z polotovaru a při pohledu na něj jsem se slzou v oku zavzpomínal na „smažák", který se prodával před dvaceti lety snad v jediném okénku v Praze ve Vodičkově ulici za dvě koruny a deset halířů. Co bych teď za něj dal! Samozřejmě bych si rád připlatil.
Káva na závěr (10 Kč) nám nesedla a netknutou ji necháváme na stole.
Pro pořádek dodávám, že k dispozici jsou tři druhy piv: Gambrinus, Budvar a Březňák, v oddělené místnosti je karambolový stůl.
Marek Douša
